Můj čas na kafíčko

Na hřbitově se mi pravidelně zjevoval duch mrtvého dítěte!

Tajemný přízrak se mi ukázal při každé návštěvě u babiččina hrobu.

Střípek z dávné rodinné historie jsem si doplnila strašidelným způsobem.  

Vždycky jsem se ráda ohlížela zpátky za svým životem. Zajímala mě i rodinná historie z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. S oblibou jsem prohlížela staré dochované fotografie. Po smrti rodičů jsem to dělala čím dál častěji. O babičce z matčiny strany jsem věděla, že pocházela z početné rodiny. Zemřela ale ještě v době, kdy jsem byla malá a s jejími příbuznými jsme se moc nestýkali.

Změnu jsem uvítala

V domě po babičce žila moje sestra Naďa s rodinou. Později tam zůstala skoro úplně sama. Syn i dcera se přestěhovali za svými partnery a švagr získal dlouhodobě práci v Asii. Vesnice, kde Naďa bydlela, se od nás nacházela asi padesát kilometrů. Občas jsem tam osamělou sestru navštěvovala. Pak nastala situace, že dům měl zůstat úplně prázdný. Naďa musela na operaci, která si vyžádala minimálně dva týdny pobytu v nemocnici. Nebylo to nic neplánovaného, takže se mohla připravit. Domluvily jsme se, že si vezmu týden dovolené a postarám se tam Nadě o její domácí mazlíčky. Na další týden měl pak přijet náš bratr z Prahy. Pro mě to byla vítaná změna v životním stereotypu. Hned první večer jsem u Nadi objevila velkou krabici s fotografiemi. Spoustu z nich jsem viděla poprvé v životě. Byly mezi nimi i potrhané a zažloutlé fotky z opravdu dávných dob. Hodně se mi zapsaly do paměti a dokonce se mi o nich i tu první noc zdálo.

Trvalo to jen minutu

Další den jsem se vydala na vesnický hřbitov, kde byla pohřbena babička a další příbuzní. Předtím jsem tam jezdívala jednou za rok, takže jsem věděla, kde hrob hledat. Chvíli jsem tam postála a vzpomínala na své dětství. Potom jsem zaslechla zvuk, který připomínal tichý pláč. Vylekaně jsem se kolem sebe rozhlédla. Na hřbitově jsem byla sama. Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, ale pak jsem vykřikla zděšením. Nedaleko ode mě se vznášel mlhavý přízrak, ve kterém jsem za malou chvilku rozeznala postavu malého dítěte. Dívalo se na mě smutně a vyčítavě. Stála jsem ztuhlá hrůzou a nedokázala jsem se ani pohnout. Neměla jsem pochybnosti o tom, že se dívám na nějakého ducha. Trvalo to asi minutu, pak se ta mlha rozplynula. Opravdu mě to vystrašilo. V noci jsem pak kvůli tomu neměla klidné spaní. Rozhodla jsem se ale, že se na hřbitov vypravím znovu.

Bratr mi všechno vysvětlil

Třetí den svého pobytu jsem dopoledne opět zamířila k babiččinu hrobu. Tentokrát jsem už byla připravená na cokoliv, takže mě opětovné zjevení přízraku nezaskočilo. Věděla jsem, že se mi to nezdá. Pokoušela jsem se to dítě, u kterého nebylo ani jasné, jestli je to chlapec nebo holčička, oslovit. Přízrak nijak nereagoval a po chvíli se opět rozplynul. Tahle situace se znovu opakovala po celou dobu mého pobytu v sestřině domě. Každý den jsem zašla na hřbitov a spatřila toho ducha. Vždy to trvalo jen chvíli. V neděli přijel bratr, který mě v domě měl vystřídat. Svěřila jsem se mu s tím, co jsem prožila. Věděla jsem, že se mi nevysměje; sám se už léta zajímal o věci mezi nebem a zemí. Chtěl po mně vědět, jak ten duch vypadal. Popsala jsem mu ho. Bratr pak šel prohledávat krabici s fotografiemi. Za chvilku našel to, co hledal. Na fotce jsem spatřila přesně to dítě, které se mi na hřbitově zjevovalo. Od bratra jsem se pak dozvěděla historii, o níž jsem dosud nevěděla. Předtím, než přišla na svět naše matka, měla babička ještě syna. Ten ale onemocněl a v pěti letech zemřel. Právě on byl tím přízrakem. Překvapilo mě, že jsem o něm nikdy neslyšela. Vysvětlení bylo prosté: jak bratr, tak sestra si mysleli, že to prostě vím. Nejspíš mi tedy onen nešťastný duch mého dávného „strýčka“ chtěl na hřbitově připomenout svoji existenci, která trvala tak krátce!

Monika D., (56), Zlín

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden