Na jevišti zažil peklo

Kdyby nebyl hercem, by byl akrobatem. FRANTIŠEK KOVÁŘÍK (†98) si vyzkoušel různá zaměstnání, ale úspěchu se dočkal až na sklonku života.

Marečku, podejte mi pero! To je věta, díky které znají Františka Kováříka (†98) snad všechny generace. Role učitele v této komedii se stala jeho životní, jinou větší ale nikdy nedostal.

Také vás může zajímat ...

Jeho drobná postava v kombinaci s laskavou tváří ho přímo předurčovaly k úlohám dědečků, pradědečků a malých bláznů. Málokdo však ví, že svou první příležitost dostal už v němém filmu.

Bohužel se do dnešních dnů snímek nedochoval. František byl výjimečnou osobností a jeho kolegové na něj dodnes vzpomínají jen v samých superlativech.

Kolegové ho zbožňovali

Byl milý, vstřícný, plný životní energie a nechyběl mu smysl pro humor ani pro spravedlnost. Byla radost s ním spolupracovat. Kolegové o něm s láskou říkali, že je „božím člověkem“ nebo „svatým mužem“.

Proto nikdy nepochopili, proč ho režiséři neobsazovali do větších rolí. Najdou se ale i tací, kteří pro to mají své vysvětlení. Tvrdí, že Kovářík se proslavil právě díky tomu, že do svých roliček dokázal vnést tolik osobitosti a lásky, že všechny ostatní kolegy a velké hvězdy hravě strčil do kapsy.

Ovšem chybělo málo a nikdo by ho neznal. V mládí totiž prodělal těžký zápal plic, kvůli kterému málem zemřel.

Se strýčkem odjel do Ameriky

Naštěstí ale nad zákeřnou nemocí vyhrál, nemohl se ale bohužel věnovat žádné těžké fyzické aktivitě. Proto se také nemohl stát kameníkem, jak původně zamýšlel jeho otec, který se jako kameník živil celý život.

A tak se místo toho v Plzni, kde se narodil a žil, vyučil zámečníkem. Už od raného mládí ho ovšem fascinoval cirkus a rovněž divadlo. Později se v Sokole začal věnovat akrobacii. V sedmnácti letech pak se svým strýčkem absolvoval dlouhý výlet do Ameriky.

V cizí zemi se živil jako pomocník v řeznictví nebo jako výpomoc v tiskárně. Ani tehdy ovšem nezapomínal na své milované divadlo a rozhodl se připojit k ochotníkům. V Chicagu se mu to povedlo. Ve dvaadvaceti letech se vrátil zpátky do své rodné země a už tu zůstal.

Rozhodl se i nadále věnovat herectví, a tak střídal různé kočovné divadelní společnosti. Těsně před první světovou válkou získal své první stálé angažmá, a to v pražském Švandově divadle. Před kamery se poprvé postavil v roce 1913 v komedii Pan profesor.

Válku pak přečkal v Plzni a pracoval ve Škodových závodech. Od roku 1915 pak přešel do plzeňského divadla. To se mu ovšem stalo osudným. Tou dobou se místo neškodných rekvizit používaly skutečné meče a herec byl při jednom souboji na jevišti zasažen do ruky a ostří mu proťalo tepnu.

Lékaři mu řekli, že mu ruku budou muset amputovat. To však bylo pro Kováříka neúnosné. A tak vzal léčbu do své režie. Od té chvíle žil jako poustevník, přestal pít alkohol a kouřit a chodil na dlouhé procházky, i v zimě a klidně bos.

Později dostal angažmá v pražském vinohradském divadle. O ruku nakonec nepřišel a herectví se věnoval do konce svých dnů. Za svůj život získal ocenění zasloužilý a národní umělec.

Zemřel přesně v den svých devadesátých osmých narozenin, tedy prvního října 1984, a dnes je považován za legendu, byť nedostával tolik příležitostí, aby mohl naplno ukázat svůj talent. Je pohřben na Vyšehradě.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje šťastná hvězda

Váš oblíbený časopis Moje šťastná hvězda dostal novější kabátek! Můžete se těšit na nové rubriky, ještě více žhavých kauz, které hýbou českým showbyznysem, dojemné osudy filmových legend i pikantní lásky slavných. To vše už v tomto čísle!

Komentáře

...