Jako dítě jsem byla pěkné kvítko. Kamarádka měla zakázáno se mnou kamarádit. Jednou jsme to mezi svátky opravdu přehnaly.
Tehdy jsem chodila do páté třídy a blížil se konec roku. Maminka mi vždycky udělala lehce alkoholický vaječný koňak, abych si prý taky dopřála. Toho alkoholu tam ale nikdy moc nebylo. Byl čas mezi svátky, já měla prázdniny, ale rodiče museli do zaměstnání. A tak jsem vyrazila ke kamarádce Radce. Chvíli jsme poslouchali gramofonové desky, chvíli se hádaly, kdo je lepší, zda Zagorová nebo Vondráčková, a když nás to přestalo bavit, dostaly jsme zběsilý nápad. Radka otevřela v obýváku bar, kde její rodiče sušily lahev becherovky. Vyrazily jsme do parku „Oslavaaa!“ Zakřičela jsem a pořádně si lokla, Radka taky. „A víš, co? Půjdeme do parku, vezmeme tu lahev a chleba. Namočíme ho v becherovce a budeme jím krmit holuby!“ prohlásila jsem. „To je skvělý nápad!“ zaradovala se Radka i přes to, že byla starší a moudřejší, a její rodiče jí zakázali se mnou kamarádit. „Jen tu lahev nesmíme vypotřebovat celou, protože by si toho naši všimli. “ Tak jsme vyrazili do nedalekého parku se vším nezbytným k uskutečnění našeho šíleného plánu. Sedly jsme si na lavičku a nejdříve kolem sebe házely suchý chléb, abychom nalákaly co nejvíce holubů.
Povedlo se!
A stejně tak, jako holubi, i my jsme si občas přihnuli z té lahve. Takže není divu, že jsme za půl hodiny viděli každého holuba dvakrát. Už jsme ani nepopíjely a rohlíky nasáklé karlovarským mokem neházely, jen jsme tupě zíraly kolem sebe a sledovaly, jak se holubi točí do kola a občas některý upadne na zobák. Paní propadla panice Už jsme trochu klimbaly, když nás probral povyk nějaké paní. Jeden z holubů, co se pokusil vzlétnout, nabral směr do jejího košíku s nákupem. A tam zřejmě usnul. Další dva ptáci táhly křídla po zemi. Paní ztropila poplach, že jsme všichni ohrožení nějakou hroznou holubí nemocí. Jakýsi pán běžel volat do budky policii. Rychle jsme v sobě s Radkou sebraly sílu a spěchaly k domovu. Co čert nechtěl, narazily jsme na sousedku, která nás – slušně vychovaná děvčata .- s úsměvem vítala a vyptávala se, jak se doma samy bavíme. Přestože se snažila Radka sebevíc, artikulovala dost prapodivně a přitom se i trochu motala. Sousedka zvážněla a začala si nás pozorně prohlížet: „Je mi strašně špatně, asi mám střevní chřipku,“ lhala Radka. „Asi budu zvracet!“ zablekotala jsem já a zabouchla za námi dveře.
Mirka (43), Hodonín .
