Ani v mládí jsem se nedokázala bláznivě zamilovat. Na svátek zamilovaných se mi ale v meditaci zjevil muž, který probudil mé city. Slíbil, že se v příštím životě potkáme.
Nevím, jestli jsem měla na muže smůlu, nebo jsem byla imunní vůči lásce, ale dá se říct, že jsem nikdy nebyla bláznivě zamilovaná.Když mi kamarádky a známé líčily své pocity, sladké omámení a své emoce, bylo mi někdy docela líto, že jsem nic podobného nezažila, a to ani ve svém mládí. Ve všech vztazích jsem měla na vrch a musela jsem se do nich tlačit, abych nevypadala divně.
Často jsem si na zamilovanou hrála, abych udělala partnerovi radost. Bylo to smutné a já se vždycky cítila provinile. V duši jsem si říkala – je to přece hodný kluk, má tě moc rád a ty k němu nic necítíš? A tak tomu bylo i s mým manželem.Mirka jsem si vzala, protože mě neskonale obdivoval, dělal vše, co mi na očích viděl a svým posluhováním mi usnadňoval život. S ním jsem pak měla jediné dítě, syna Michaela. Aby se neřeklo, o další jsem už nestála.
Byla jsem bezcitná?
Ráda jsem si v noci, když jsem se probudila, přemýšlela. Byla to taková moje meditace spojená s filozofováním o životě. Jak byla tma a já do ní zírala a říkala si, jestli jsem vůbec schopná lásky a jaký chlap by se mi líbil, vždycky mi nakonec vyskočil před očima obličej muže, kterého jsem ve svém životě nikdy nepotkala.Bvl to blondýn, alabastrově bílého obličeje a vystouplých lícních kostí. Jeho úsměv, ďolíčky ve tváři a modré světlo z očí mě dostávalo do kolen. V takovém momentě jsem si říkala, že to s mým srdcem není tak zlé.Bylo by schopné lásky, kdyby přišel ten pravý. Já ho ale ve svém životě nikdy nepotkala. Před osmi lety jsem navštívila s kamarádkou kurz jógy a docela mě to bavilo. Vylepšila jsem si své schopnosti meditace a nakonec jsme společně celá parta vyrazili cvičit a zdokonalovat se na Bali.A tam se stalo něco, co mi otevřelo zřejmě okno do minulých životů.
Vzpomněla jsem si
Už na ostrově během společné meditace jsem zažila dvě zvláštní chvilky, záblesk v paměti, vize. V prvním obraze jsem viděla sama sebe, jak sedím v dlouhých zářivě fialkových šatech na břehu moře a ke břehu se blíží loď.Srdce se mi zalilo sluncem. Cítila jsem pocit obrovského štěstí. Po druhé jsem se viděla na pláži, jak ke mně běží vysoký krásný muž s bílou pletí a zlatými vlasy. Objal mě a já opět cítila ten neuvěřitelný pocit.Dívala jsem se mu do tváře, kterou jsem znala z mých představ. Když jsme se vrátili z Bali domů, blížil se svátek zamilovaných. Náhoda tomu chtěla, že manžel byl na služební cestě a já byla šťastná, že mě nikdo doma neruší.Zapálila jsem si svíčky a ponořila se do svých myšlenek. A najednou jsem ho uviděla, jak ke mně jde, jak poklekl u mého těla. „V příštím životě, moje milá Japonečko, budeme konečně spolu. To už nám v naší lásce nikdo nezabrání.“ To řekl, zvedl se a šel pryč. Probrala jsem se zoufalým smutek, že ho zase ztrácím, vyskočila jsem a běžela k oknu, kde jeho postava zmizela. Byl pryč. Já ale věřím, že to byla moje osudová láska, která byla tak silná, že ve mně žila a žije i v tomto životě.Od té chvíle se cítím líp – s vírou, že jsem schopná milovat. A možná více, než jiní.
Jana (59), Pardubicko .
