Můj život by se dal rozdělit na malé etapy, na takový pravidelný rytmus, ve kterém se střídala dlouhá období klidu, následovaná nějakými dramaty.
Vyrůstala jsem na vesnici. Mládí jsem měla problematické a kvůli špatné partě jsem si zkazila pověst – to se pak hodně těžko napravuje. Proto o mě slušní kluci neměli zájem a zbývali na mě jen ti nevěrní, nespolehliví a problémoví.
Ti měli pochopitelně další nedobrý vliv. Z této pozice jsem se vysekávala pěkně dlouho a změnu přineslo až moje přestěhování k ovdovělé tetě do města. Tam jsem si tak nějak uvědomila, že pokud chci v životě něčeho dosáhnout, musím se začít chovat jinak.
Změnila jsem se
Postupně jsem se zklidňovala a můj život se stal slušným. Občas jsem si začala nějaký citový vztah, ale nikdy to moc dlouho netrvalo. Měla jsem na kluky smůlu a stále nemohla najít toho pravého.
Objevil se až v mých třiadvaceti letech, alespoň jsem si to myslela. Jmenoval se Honza. Poprvé v životě jsem zažívala chvíle, kdy jsem nemohla spát kvůli lásce a kdy jsem na svého milého myslela s krásnými pocity dnem i nocí.
Takhle to probíhalo půl roku.
Život se mi zhroutil
Přišla jsem do jiného stavu, a když jsem to zjistila, měla jsem z toho úžasnou radost. Cítila jsem se na vdávání a na to být matkou. Těšila jsem se, až tu zprávu oznámím Honzovi. Jeho reakce mě však šokovala.
Řekl, že se v žádném případě ještě ženit nechce. Prý jsem to na něj určitě všechno navlékla, abych si ho k sobě připoutala. Nedokázala jsem najednou pochopit, jak jsem tohohle člověka mohla mít ráda a proč jsem s ním chtěla strávit zbytek života.
Nechtěla jsem mít s Honzou dál cokoli společného, protože mě strašně zklamal. Nakonec jsem šla v zoufalství na interrupci. Jenže ten zákrok přinesl tragické následky: už jsem nemohla mít další děti.
Uzavřela jsem se do sebe
Vzpamatovávala jsem se dlouho. Mužům jsem se vyhýbala, nikomu jsem nevěřila. Nedokázala jsem se smířit s tím, že v sobě nikdy nepocítím vyrůstat nový život… že nikdy nebudu matkou.
K dovršení všeho mi rok nato zemřela teta. Byt po ní mi zůstal. Žila jsem v něm samotářským životem, uzavřená do svého smutku. Roky utíkaly a z kdysi tak živé mladé ženy se postupně stávala uzavřená nemluvná samotářka.
Občas za mnou jezdili rodiče. Matce se moc nelíbilo, jaký život vedu, ale přesvědčit mě k nějaké změně nedokázala. Pořídila jsem si všechna možná domácí zvířata, od křečka, přes kočku, po akvarijní rybičky.
Člověka jsem k sobě ale nechtěla…
Hledala jsem na seznamkách
Jednoho dne jsem si uvědomila, že je mi čtyřicet let a že jsem svůj dosavadní život vlastně promarnila. Najednou jako bych zpanikařila a začala se rozhlížet, co všechno ještě mohu zachránit.
Zatoužila jsem po pohlazení, objetí… po tom, aby se objevil někdo, na koho se budu těšit a kdo se bude těšit na mě. Jenže kde takového muže najít? Zaplavila jsem všechny možné inzertní rubriky na internetu svými inzeráty.
Reakcí jsem dostávala dost, většinou ale od ženatých mužů, kteří si chtěli užívat bokem nebo od typů, kterým jsem od první chvíle nedůvěřovala.
Zpráva od neznámého muže
Snažila jsem se svůj pozdní boj o lásku nevzdávat. Jenže pokud se dá něco v životě naplánovat, milostné vztahy to určitě nejsou. Střídaly se ve mně přesvědčení s beznadějí a já zpětně litovala všech těch roků, které jsem prožila sama, ve svém vnitřním azylu před světem.
A pak se to stalo. Jednoho dne jsem se probudila a na mobil mi po jeho zapnutí přišla textová zpráva od neznámého muže. Chtěl se se mnou setkat a sděloval mi, že se do mě na první pohled zamiloval. Vůbec jsem netušila, kdo to je a kde sehnal mé číslo.
Nejprve jsem považovala textovku za něčí omyl nebo hloupý žert. Ale nedalo mi to a na číslo odesílatele jsem poslala krátký dotaz, zda si je dotyčný jistý, komu píše. Odpověděl, že samozřejmě ano a že mi vše vysvětlí osobně, budu-li mít zájem.
Pozval mě na schůzku do kavárny.
Nalezla jsem své štěstí
Šla jsem tam s tím, že nemám co ztratit. Přihlásil se ke mně sympatický, vysoký muž asi v mém věku. Prozradil mi, že moje číslo zjistil před dvěma dny, když jsem ho někomu diktovala.
Vzpomněla jsem si, jak jsem jela s kolegyní autobusem a skutečně jsem ji informovala o tom, že mám nový mobil. S každou příležitostí se prý má zacházet tak, jako by byla poslední. Zařídila jsem se podle toho.
Lubor byl rozvedený, nezadaný, přátelský a líbila jsem se mu. Co víc jsem si mohla ve čtyřiceti letech přát? Po roční známosti, kdy jsme spolu poslední měsíce už bydleli, jsme se vzali. Lubor zná celou historii mého života a ví, že nemůžu mít děti.
Nedávno se zmínil o adopci a já o tom začínám reálně uvažovat…
Petra D. (46), Písek
