Čas ubíhá jako střelený a bereme všechno nějak moc samozřejmě. Teprve, když se něco stane, co nás zastaví a přiměje nad tím přemýšlet, vidíme věci jinak.
Seděla jsem ve svém autě. Stálo na krajnici a kolem mě se šinul kombajn na brambory. Ozval se strašný skřípot, skoro nesnesitelný. Ten kombajn drtil levou stranu mého vozidla a já proti tomu nemohla nic udělat. Obří kolo se sunulo podél mých dveří. Auto se kymácelo a sténalo jako v smrtelných křečích. Připadalo mi to nekonečně dlouho. Okénko vedle mého ramene ruplo a vysypalo se. Naštěstí obří kolo se až ke mně nedostalo. Ale viděla jsem ho z té nejtěsnější blízkosti. Pak nastalo ticho. Jen ten příšerný stroj ujížděl, jakoby se nic nestalo, dál.
Strach jsem neměla
Chytla jsem mobil a pokusila se otevřít dveře. Šlo to. Vylítla jsem ven a hnala se za pomalu se šinoucím strojem. Fotila jsem si ho a hned volala policii. To řidiče nakonec zastavilo. Vyskočil z kabiny a začal na mě řvát snůšku sprostých výrazů. Byla sobota ráno na opuštěné silnici a nikde nikdo. Strach jsem ale z něj přesto neměla. Vypustila jsem z auta svého psa, krásného staforda. A stroze mu přikázala. „Hlídej si ho.“ Pes se poslušně postavil vedle pana Hulváta a zavrčel. „Dejte ho pryč. Tu bojovou potvoru!“ Řval chlap vyděšený k smrti. „Vždyť mě pokouše!“ „Chovejte se přiměřeně a nic vám neudělá. Žere jenom zlý lidi.“ To pána zjevně neuspokojilo. Moc dobře tušil, kdo je tady za zloducha. Ale stál jak zkamenělý.
Povolal si posilu
Pan Hulvát si ještě stačil zavolat posilu. Chlapa s doprovodným vozidlem, které s ním mělo jet, ale nejelo. Nebylo mu to však nic platné. Policie přijela velmi rychle a hned pochopila, že vina bude na jeho straně. Neuspěla ani jeho snaha obvinit mě, že jsem na něj poštvala psa. Policistka se mazlila s mým Rexem a jen nevěřícně kroutila hlavou. „To mi chcete namluvit, že tenhle miláček by vám něco udělal?“ Potěšilo mě to. Sice mám auto na odpis, ale někdo mi přiznal, že je právo na mé straně. Že jsem jako řidička neudělala žádnou chybu. Spravedlnost existuje.
Pomohli mi sousedé
Pak už věci vzaly rychlý spád. Jel okolo soused na motorce. Ihned zastavil. Okamžitě začal organizovat další lidi, aby přijeli s autem a to moje odtáhli domů. Dorazili chlapi a na laně vůz odvezli pryč. Mezitím policie doúřadovala a pro mě i psa přijel další soused. Když jsme dojeli domů. Jedni mě hned zvali na oběd, druzí večer na grilování. A třetí přiběhl s panákem hruškovice. Prý ať ho do sebe kopnu a neodmlouvám. Pak jsem zůstala sama.
Znovu jsem to prožívala
Teprve teď, když jsem si v klidu mohla sednout do křesla na zahradě, mi to všechno došlo. To, že jsem měla nehodu, že už nemám auto. Před očima se mi znovu odvíjel celý děj. Teprve teď jsem ho intenzivně prožívala znovu. Viděla to obří kolo. A uvědomila si, že stačilo, aby bylo jen o dva tři centimetry blíž. A sešrotovalo by bývalo i mě. Rozkývaný přívěs mě také mohl smést ze silnice do pankejtu. Nebo mě naopak nahrnout pod sebe a udělat z mého auta i ze mně placku.
Nemohla jsem se pohnout
V tu chvíli mě opustily všechny fyzické síly. Seděla jsem v křesle a nemohla se ani pohnout. Byla jsem jak paralyzovaná. Jakoby ze mě vyprchal všechen život a já vážně ležela pod koly té obří krávy na silnici. Ani pořádně dýchat jsem nemohla. „Je ti něco, Jarko?“ Otevřela jsem oči. Nade mnou stála sousedka Renata a dívala se ustaraně. Pojď už, bude ten oběd. Pomohla mi vstát. Připadala jsem si jak hadrový panák. Renata mě ale statečně podpírala a dotáhla do vedlejšího domu.
Ani chvíli sama
Po obědě jsem u Renaty už zůstala. Přišli i chlapi a začali spřádat plány, co a jak je třeba udělat. Čekala mě pojišťovna, likvidace vozu, koupě nového. Jezdím už od 18 let, ale v životě jsem neměla žádnou nehodu ani jedinou pokutu za těch 45 let jsem neplatila. Když mi policisté chtěli dát dýchnout, čekala jsem pořád nějakou trubičku. Ale policista říkal, že mám jen fouknout. Dost jsme se tomu teď nasmáli.
Večer u ohně
Večer byl krásně teplý a my zůstali všichni u ohýnku. Nebe bylo plné hvězd a mě najednou bylo hezky. Hřála mě vstřícnost a opravdový zájem mých sousedů. Kdo by to byl v dnešní „drsné“ době čekal. Tolik lidského pochopení, podpory a opravdového zájmu. Připadala jsem si jak královna plesu. Zábava se protáhla až do půlnoci. A pak jsem usnula tvrdým a uzdravujícím spánkem.
Svět je krásný
Probudila jsem se za svítání. Vzala jsem Rexe a vyběhla ven. Nejprve mi padlo oko na mé zničené auto. Kupodivu jsem nad tím ale jen mávla rukou. Stále mi v uších zněla slova mých sousedů. „Vždyť jsou to jen plechy, Jarko. Naštěstí. Ty i pes jste v pořádku. Musel nad vámi lítat celý houf strážných andělů.“ Zvesela jsem si poskočila. Vždyť je to pravda. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Z mlžného oparu se právě klubalo raní sluníčko. Listí stromů hrálo nádhernými podzimními barvami. V dálce bylo slyšet kejhání husí a také nějakého jelena. Bylo tak nádherně.
Byla to neskutečná radost
Cítila jsem v tu chvíli, jak jsem ráda na světě. Takhle intenzivní pocit jsem ještě snad nikdy nezažila. Najednou jsem celým tělem i všemi smysly vnímala každičký okamžik mého života. Uvědomila jsme si, že jsem dosud něco tak úžasného, jako je život, brala jako něco samozřejmého a všedního. Rozčilovala jsem se nad hloupostmi, ztrácela čas se zbytečnými lidmi a nevěnovala dostatečnou pozornost těm, kteří si to zasloužili. Když jsem se vracela z procházky, pohladila jsem své zničené autíčko a tiše mu řekla: „Děkuji ti.“ Dokázalo mě ochránit a ještě pomohlo pochopit, co je skutečná radost ze života.
Jaroslava D. (63), Frýdek-Místek
