Ublížila jsem moc tomu nejdražšímu člověku, kterého na světě mám. Na konec mi to ale všechno došlo a já se nyní snažím vynahradit to, co jsem zameškala. Snad je to ještě možné.

Zavázala jsem druhou tkaničku. „Tak, a je to. Můžeme jít na procházku.“ Maminka se na mě usmála a opatrně vykročila ke dveřím. Vzpomněla jsem si přitom, jak právě ona mi kdysi trpělivě učila zavazovat boty. Hrozně jsem se u toho vztekala, protože mi to vůbec nešlo. Jenže jsem se to musela naučit, aby se mi děti ve škole nesmály. Dřív mě to nikdo neučil. A v nové rodině jsem byla teprve krátce

Byl to šok

I když jsem si v děcáku vždycky moc přála, aby si mě odtamtud někdo odvedl, abych žila v nějaké normální rodině, když na to konečně došlo, hrozně mě to rozhodilo. Strašně jsem se těšila, ale zároveň se bála změny. Bylo mi už skoro pět a v děcáku jsem byla odjakživa. Na nic jiného si nepamatuju. Své rodiče jsem nikdy neviděla. Nikdo za mnou nechodil, nikdo se o mě nezajímal, nikdo mě nechtěl. Až tahle přísně vypadající paní.

Nebavilo mě poslouchat

V mé nové rodině jsem se vlastně měla moc dobře. Byla tam jen starší sestra a vedle adoptivní matky také táta. Ten s námi děvčaty, mnou a Hedvikou, podnikal různé výpravy, učil mě jezdit na kole, bruslit. Byl hodný a spravedlivý. Máma po mně ale pořád něco chtěla. Nesnášela můj nepořádek, moji pomalost a lenost. To, že nechci poslouchat. Ale nezlobila se, netrestala mě. To tedy ne. Jen byla vždycky moc smutná. Trápilo jí to. Chtěla, abych držela krok s Hedvikou, která se dobře učila, poslouchala a vůbec byla ta nej... Jak já jí tehdy nesnášela.

Chtěla jsem ubližovat

Proto jsem jí ubližoval, kde jsem mohla. Schovávala jsem jí věci, ničila oblečení, trhala sešity a učebnice do školy. Když mi to maminka vyčítala a chtěla, abych to nedělala. Řekla jsem jí, že mi nemá co rozkazovat, že není moje máma. Pak vždycky plkala. Bylo to její nejcitlivější místo, na které jsem znovu a znovu útočila.

Odešla jsem do světa

Když mi bylo 18 odešla jsem jednoho dne bez rozloučení z domu. Nějakou dobu jsem se protloukala všelijak. Pak jsem se snažila najít vlastní rodiče. Otec byl neznámý a máma neměla zájem se mnou vůbec mluvit. Našla jsem jen několik svých nevlastních sourozenců, ale ani ti o mě příliš nestáli. Jediné štěstí jsem měla, že jsem po několika letech potkala Mojmíra, svého muže.

Konečně život

Vzali jsme se a začali si budovat vlastní rodinu. Bylo mi už před třicet, už jsem měla strach, že ani děti mít nebudu. Nakonec se mi těsně před čtyřicítkou narodila krásná dvojčátka. Měla jsem domov, děti, hodného manžela. Byla jsem najednou také máma a začaly se mi vracet vzpomínky z mého dětství. Viděla jsem svou adoptivní mámu celou uplakanou. Konečně mi došlo, jak moc jsem jí ublížila a jak ona mi pomohla.

Hledala jsem a našla

Chvíli trvalo, než jsem našla svou adoptivní rodinu. Každý jsme bydleli na opačném konci republiky. Na první setkání jsem šla s malou dušičkou. Když mě ale maminka i s mými dětmi uviděla, usmála se a rozpřáhla svou náruč. Za všechno jsem se jí tehdy omluvila a ohromně se mi ulevilo. Dnes už vím, že je to moje jediná milovaná máma. Se sestrou Hedvikou se střídáme v péči o maminku.

Iveta S. (52), Benešov