Na chvilku jsem si zdřímla, a když jsem otevřela oči, myslela jsem si nejprve, že mě šálí zrak. Ale nešálil. Vzkaz jakoby psaný prstem byl na zamlženém okně jasně čitelný…
K této příhodě, nad kterou mi dodnes zůstává rozum stát, došlo před pěti lety. Vracela jsem se tehdy z návštěvy u známé, která bydlí v Havlíčkově Brodu. Byl podzim, a přestože bylo teprve kolem páté odpoledne, tak už bylo šero.
Počasí bylo typicky podzimní – sychravé a vlezlé. Když jsem přicházela na nádraží, tak už i slabě mrholilo. Schovala jsem se do budovy a zbývající čas do příjezdu vlaku jsem si krátila usrkáváním horké čokolády z automatu a četbou napínavé detektivky.
Byla jsem do čtení tak zabraná, že bych spoj nejspíš zmeškala, kdyby nebylo nádražního rozhlasu, který na příjezd jednotlivých spojů na konkrétní nástupiště upozorňoval.
Volné kupé
Rychle jsem knížku zavřela, strčila do kabelky a sprintovala na nástupiště. Na poslední chvíli jsem vběhla do posledního vagónu. Ještě jsem si ani nenašla místo k sezení a vlak už se dal do pohybu.
Prošla jsem kolem tří kupé, v každém byl alespoň jeden člověk, teprve čtvrté bylo úplně prázdné. Sedla jsem si k okénku a tašku jsem si položila na sousední sedadlo. Nějakou chvíli jsem pozorovala ubíhající krajinu, když se mi začaly klížit oči.
Snažila jsem se udržet vzhůru, ale nakonec mě únava přemohla. Dešťové kapky dopadající na okno na mě působily přímo uspávacím dojmem, a tak jsem za pár minut začala klimbat.
Usnula jsem
Nakonec jsem upadla do neklidného spánku doprovázeného děsivým snem. Zdálo se mi, že jedu vlakem. Zrovna jsme vjížděli do tunelu, když světla náhle zhasla. Pak se ozvala strašlivá rána a vzápětí nato začali lidé křičet.
Někteří hrůzou, někteří bolestí. Jejich sténání mi rvalo uši. Zoufale jsem se snažila jim pomoci, ale nemohla jsem. Byla jsem zaklíněná v sedadle a nemohla jsem se pohnout. Cítila jsem kouř a v dáli jsem viděla plameny.
Byla jsem v pasti. Poslední, co mi problesklo hlavou, než jsem se celá vyděšená probudila, bylo, že v tom vlaku uhořím. „Pane bože,“ hlesla jsem a několikrát jsem se zhluboka nadechla. Skutečná hrůza ale přišla vzápětí, když jsem se chtěla podívat okénkem ven.
Tajemný vzkaz
Na zamlženém okně bylo prstem velkými písmeny napsáno „UTEČ!!!“ Slabě jsem vykřikla a polekaně jsem se rozhlédla kolem sebe. V prvním okamžiku mě napadlo, že někdo vstoupil do kupé, když jsem spala, a vzkaz napsal jako žert.
Jenže tam nikdo jiný kromě mě nebyl. Kabelka byla na svém místě a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo přišel. Rukávem jsem vzkaz setřela, jenže se záhy objevil znovu. Přímo před mýma očima se jasně rýsovala písmena „U“, „T“, „E“ a Č“ následovaná opět třemi vykřičníky.
„Tady už nezůstanu ani minutu,“ zašeptala jsem hlasem plným strachu a na příští zastávce jsem vystoupila. A dobře jsem udělala. Ze zpráv jsem se druhý den dozvěděla, že pár kilometrů před další zastávkou se vlak střetl na přejezdu s cisternou, která narazila do vagonu, ve kterém jsem seděla.
Jitka Z. (54), Uherský Brod
