Napodobováním zvířat si strýček Jedlička vydělal na Mercedes!

Malí diváci ho brali jako dospělého kamaráda, ale někteří se ho i báli!

Ovlivnil celé generace dětí, kterým zasvětil svůj herecký, nebo spíš bavičský život. Antonín Jedlička (+70), známý jako „strýček“, malé diváky rozesmával, ale občas na ně dokázal být i pěkně nepříjemný.

Otec Antonína Jedličky (+70) byl kloboučníkem v Březových Horách u Příbrami. Antonín přišel v rodině na svět jako první, po něm následovalo ještě pět dalších sourozenců. Už odmala se vyznačoval schopností napodobovat a imitovat.

Také vás může zajímat ...

Jeho výjimečně obdařených hlasivek si všimli i učitelé ve škole a na jejich doporučení se malý Antonín dostal nejen do slavného Kühnova dětského sboru, ale dokonce až do Národního divadla. Od svých patnácti let se objevoval také ve filmech.

Děti se smály, ale i plakaly!

Po druhé světové válce si Antonín založil vlastní divadlo, ve kterém se rozhodl věnovat právě dětem. Neměl jen stálou scénu, objížděl republiku se zájezdovými představeními. Pro některé děti byl takovým starším kamarádem, který se nad ně nijak nevyvyšuje a „blbne“ s nimi.

Mezi dětskými diváky bylo i dost takových, co se chtěli rovněž předvést před ostatními a nechali se vytáhnout na pódium. Antonín si ovšem moc nevybíral a tak se mu často do rukou dostaly i děti, které veřejné vystupování moc neustály. Nebylo výjimkou, že došlo i na slzy.

Na jednu stranu byl strýček Jedlička neuvěřitelně hravý, na druhou stranu ale dokázal být i nepříjemně přísný, když se někdo jeho hrou neřídil. Místo chrochtajícího nebo kokrhajícího kamaráda tu byl najednou muž, ze kterého šel strach. Existují i svědectví, že údajně v zákulisí došlo i na facky za nekázeň.

Pro většinu dětí byl ale zábavným společníkem. Poté, co uklidnil publikum svým zdůrazněným „P Š T“, začalo obvykle odpoledne plné her, které s malými chlapci a děvčaty rodiče doma nehráli.

Třásl se strachy před fotbalovými fanoušky!

Trochu pikantní je, že „strejdo“ mu doma říkala i jeho vlastní žena, baletka Miroslava Janoušková. Nejvíc ze všech ho obdivovaly učitelky. Jedna z nich mu prý pravidelně darovala vesty, na kterých byl motiv jedle. Antonín si rád pohrával i s dospělými, hlavně tím, že povídal nesmysly.

Zdánlivě to tak nevypadalo, ale s oblibou třeba přeskakoval slova ve větách nebo je prohazoval a prokládal vše svými pověstnými zvuky. Dokázal tak například přivést k zoufalství číšníky při objednávání jídla. Strýček byl v civilu tak trochu snobem, musel mít vždycky ty nejluxusnější věci.

Byl jedním z prvních, kdo si v Praze pořídil luxusní Mercedes 300 D. Ostatní kolegové trochu s pohrdáním prohlašovali, že si auto vlastně vychrochtal a vykokrhal, nicméně pravdou je, že mu záviděli. O své auto se jednou hodně bál – v roce 1987 se doslova vnutil do filmu o fotbalových chuligánech s názvem Proč?.

Dostal malou roli řidiče auta a samozřejmě nemohl chybět jeho Mercedes a krásná slečna po boku. Po celou dobu natáčení se Antonín třásl strachy, že mu davy fanoušků, které proudily kolem, jeho vůz skutečně poškodí!

Ani on ale nebyl bez závisti a navíc mohl z titulu svých funkcí v různých komisích ovlivňovat kariéru kolegů – zejména jejich výjezdy do ciziny. Jen tak z rozmaru nebo bez důvodu občas někomu cestu nepodepsal.

V Německu zažil společenský trapas!

Se svým divadlem se Antonín pokoušel prorazit i u našich sousedů v Německu. Moc se mu to tenkrát nepodařilo a hlavní chybou zřejmě bylo, že neovládal jazyk. Pouhé kokrhání nebo chrochtání nestačilo.

Naučil se k tomu sice několik německých vět, ale jinak byl totálně mimo. Projevilo se to při jednom velkém trapasu. Onkel Tannenbaum, jak mu tam říkali, totiž dětem na všechno odpovídal „das ist hübsch“, tedy „to je hezké“.

Jeden chlapeček ale řekl, že mu zemřel tatínek, na což automaticky Antonín zareagoval stejnými slovy. Nebylo divu, že už ho pak do ciziny nezvali!

Poslední hercovo zakokrhání bohužel nebyl žert!

Strýček Jedlička velmi rád sportoval. Ze všeho nejraději měl tenis. Ani při něm se nevzdával svých legrácek a zvuků – když například zkazil míček, houkal jako smutná sova. Dokázal protihráče rozhodit tím, že třeba zničehonic zakukal.

Proto si v roce 1993 při jednom tenisovém turnaji nejprve přítomní lidé mysleli, že Antonínova smrt, které byly svědky, je dalším z jeho žertů.

Bohužel tomu tak nebylo. Poté, co předvedl kohouta, jehož napodoboval nejraději, padl k zemi. Silný infarkt ho zabil doslova v pár vteřinách!

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...