Můj kousek štěstí

Náš Matěj je neuvěřitelný gauner

Když mi přišel představit Stáňu, bylo mi hned jasné, že tahle hodná holka to s ním bude mít těžké. Svatbu měli jako z pohádky. Můj muž Láďa se tvářil ohromně spokojeně a po straně mi šeptal, že s tak hezkou ženou se kluk snad konečně zklidní. Já si o tom myslela své. Bylo by to hezké, jenže život není pohádka. Do půl roku po svatbě byla Stáňa těhotná. Matěj to jaksepatří zapil v hospodě, jenže tím jeho otcovské nadšení jaksi vyprchalo. Víc času než doma trávil v restauraci. Ani mému muži se to nelíbilo, ale radil mi, ať se do toho nepletu.

Psychický teror

No, nedala jsem si říct a o víkendu jsem k mladým zamířila. Stáňa měla jako obvykle naklizeno a navařeno a u stolu dělala nějaké účetnictví do práce. Matěj doma nebyl. Opatrně jsem se začala snachy vyptávat, jak se mají, jak snáší těhotenství, a jestli jí Matěj pomáhá. Neřekla o něm křivé slovo. Ale i tak mi rychle došlo, že si náš povedený synáček své ženy vůbec neváží. Nechápu, kde se to v něm vzalo. My jsme se s mužem k sobě vždycky chovali hezky a vedli jsme ho ke slušnosti. Možná to byly geny po mém pradědovi. To byl karbaník a hejsek, prababičky se moc natrápil, dokonce ji prý bil. „Měl by na tebe být hodnější, když teď čekáš dítě,“ neudržela jsem se. „Jestli chceš, tak s ním s tátou promluvíme. Stydím se za to, že je takový. Musíme s tím něco udělat.“

Má z něj strach?

Jenže to Stáňu vyděsilo. „Prosím vás, maminko, nechte to být. On není zlý. Jenom neumí moc dávat najevo city. Kdybyste mu něco řekli, hrozně by se ho to dotklo. Nechci, aby se cítil špatně. Já to zvládnu, uvidíte. A až se to malé narodí, tak bude taky všechno jinak. “Vůbec se mi to nelíbilo. To, jak byla vyděšená na mě dělalo dojem, že má z Matěje strach. Nemyslela jsem, že by na ni vztáhl ruku, ale musel se k ní chovat hodně ošklivě. Přesto jsem ji poslechla. No, ne tak úplně, trochu jsem Matějovi zkusila promluvit do duše, ale dala jsem si záležet, aby neměl ani stín podezření, že jsem s ní mluvila. Malá Karla se narodila o měsíc dřív, než bylo v plánu. Byla jako porcelánová panenka, malá a křehká. Netušila, jaký poprask její narození vyvolalo. Syn nechtěl vědět, co budou mít, jestli kluka, nebo holku.Tak si byl jistý, že to bude kluk. Na pokoji u Stáni, ve chvíli, kdy nebylo jasné, jestli vůbec bude malá v pořádku, prohlásil „No, není to úplně to, co bych si představoval, ale příště to snad vyjde.“ Měla jsem sto chutí dát mu pár facek. Jeho žena ležela v posteli vyčerpaná po porodu, dcera bojovala o život a on tohle.

Jenom holka?

Taky jsem si ho doma pěkně podala. Díval se na mě, jako by nechápal, o čem je řeč. „Nevím, co se ti nelíbí,“ odvětil chladně na moje výtky. „Tchán mi řekl, že nevěřil tomu, že by Stáňa dokázala porodit kluka. A její matka jí řekla, že se musí příště víc snažit.“ Byla jsem jako v Jiříkově vidění. Jedna věc bylo děsné jednání našeho syna. Druhá to, jak se svou dcerou jednali její vlastní rodiče. Po čase si mladí přivezli malou z porodnice domů. Péče o ni dávala Stáně zabrat, Matěj jí nepomáhal ani v nejmenším. Pořád jen mlel o tom, jak to napodruhé bude kluk. Okřikovala jsem ho, že musí hlavně dohlédnout na to, aby byly Stáňa a malá v pořádku, jenže to na něj neplatilo. Ještě se oháněl tím, že Stánini rodiče s ním souhlasí. A to nebylo všechno. Z různých stran jsem se dozvídala, že se náš syn věnuje po hospodách různým pochybným ženštinám. A Stáňa? Ta se ho pořád zastávala.

Nemocná vnučka

Když bylo malé půl roku, zazvonil mi po půlnoci mobil. Slyšela jsem vyděšenou, rozklepanou a uplakanou Stáňu. „Prosím vás, pomozte mi. Mám hrozný strach, že má malá černý kašel. Hrozně jí píská v krčku a vůbec se nemůže nadechnout. Na pohotovost se mi nedaří dovolat a Matěj mi nebere telefon. Já mám strach, že mi malá umře. Můžete nás prosím odvézt do nemocnice?“ Samozřejmě, že jsme hned vyrazili. Cloumaly mnou obavy, ale taky vztek. Co si ten zmetek, kterého jsme vychovali, myslel? Navíc po cestě se Stáňa prořekla, že nám volala i proto, že neměla peníze na taxíka. To pro mě byla poslední kapka. Ráno, když už bylo jasné, že se z toho malá dostane, a Matěj se ještě ani neozval, jsem ze své snachy pomalu vypáčila celý smutný příběh. U nich doma se vždycky ctila zásada, že ženská musí všechno vydržet. Její máma se tomu přizpůsobila, a dokonce na to byla svým způsobem i hrdá. Takže když si jí chudák Stáňa přišla stěžovat, že nemá dost peněz nebo že Matěj je někdy i tři dny pryč, zastavila ji s tím, že může být za Matěje vděčná a je povinná to vydržet. A tak se snažila.

Už se nezmění?

Ten rozhovor pro mě byl poslední kapka. Z nemocnice jsme Stáňu s malou odvezli rovnou k nám. Manžel synovi zavolal, že ani nemá chodit. Jestli chce, může se odstěhovat k Stániným rodičům, když si s nimi tak rozumí. Teď se snažíme Stáňu přemluvit, aby zůstala, dokud se Matěj nevzpamatuje a nezmění se. A když to nedokáže, tak klidně napořád. Stáňa má totiž z rodiny špatný vzor a má pocit, že ženská by měla všechno vydržet a odpustit. A náš syn? Dokud se nezačne chovat jako slušný chlap, nechceme o něm slyšet.

Antonie (68), Olomouc

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden