Když jsem uviděla před našimi dveřmi stát vnučku Jarču s kufrem, hned mi bylo jasné, že je něco hodně v nepořádku. To, co jsem se měla dozvědět, mě srazilo na kolena.
Můj děda byl tyran. V rodině se o tom nikdy otevřeně nemluvilo, obrázek jsem si udělala až v dospělosti, z občasných zmínek maminky a babičky. Myslel jenom na sebe, měl řadu milenek, se kterými se před babičkou ani netajil. Naopak očekával, že mu bude v jeho záletech ještě pomáhat. Na rodině škudlil až do krajnosti, přesto muselo být všechno perfektní a po babičce chtěl, aby vypadala jako ze žurnálu. Proč se mu nikdy nevzepřela, to jsem nikdy nepochopila. Snad ho měla příliš ráda, možná se bála že by život se dvěma dětmi sama nezvládla.
Měla jsem hezké dětství
Jeho syn, náš táta, byl pravým opakem dědy. Laskavý, přející, vždycky jsme pro něj byli na prvním místě. Na své dětství dodnes ráda vzpomínám. Doma panoval klid, rodiče se měli rádi a dokázali si to dávat najevo. Měla jsem v nich skvělý vzor a myslím, že i díky tomu, jsem si dokázala vybrat dobrého manžela. Vdávala jsem se ve dvaceti, po dvou letech se nám narodil syn Tomáš. Zůstali jsme u jednoho dítěte. Oba jsme pracovali, manžel jezdil často na služební cesty a chtěli jsme se Tomáškovi věnovat, jak nejlépe jsme mohli. Někdo by možná řekl, že jsme synka prostě rozmazlili. Ale podle mě je jádro problémů někde hlouběji. Už odmala měl svou hlavu, a když něco chtěl, prosazoval si to křikem, citovým vydíráním a později i obratným manipulováním lidmi v okolí. Je pravda, že jsme mu s manželem leccos odpustili. Byl to hezký, většinou i milý chlapeček a hlavně byl chytrý. Ve škole patřil mezi nejlepší žáky, měl úspěchy i ve sportu a vlastně se mu dařilo všechno, do čeho se pustil. Když přišel do puberty, zjistila jsem, že pro děvčata má velké kouzlo. Překvapovalo mě to, protože se k nim choval přezíravě až arogantně, a to se mi moc nelíbilo. Tehdy mě poprvé napadlo, že v sobě má něco z mého dědy. Takový ten povrchní šarm, pod kterým se skrývá vypočítavost a bezcitnost. Ale co jsme mohli dělat? Malé děti se můžete snažit vychovávat, ale když vyrostou, už s nimi těžko něco pořídíte. Navíc Tomáš byl v podstatě hodně uzavřený. I když rozdával úsměvy a měl spoustu kamarádů, nikdo netušil, co se mu honí hlavou.
Nelíbilo se mi, jak se syn k ženě chová
Po vysoké začal chodit s Táňou. Byla to nádherná holka, všichni mu ji záviděli, ale on se tvářil, jako by bylo samozřejmé, že si vybrala zrovna jeho. Na to, jak byla úspěšná a oblíbená, byla však dost nejistá a já si říkala, že to s Tomášem dlouho nevydrží. Ale oba mě překvapili, za rok poté, co se seznámili, byla svatba. Tánini rodiče byli oba lékaři, věnující se hlavně kariéře. Její otec se k ní moc dobře nechoval, vadilo mu, že je dcera pouhá knihovnice a dával jí to pěkně najevo. Když jsem na svatbě viděla, jak s ní jedná, začalo mi docházet, proč jí Tomášovy způsoby nevadí. Po svatbě se mladí odstěhovali do Prahy. Vídali jsme je jednou za čas. Zdálo se, že jim to v manželství v mezích možností klape. Narodila se Ivetka, za dva roky po ní Mireček. Táňa byla s dětmi doma, byly pro ni vším a lepší mámu jsem snad neznala. Občas se mi zdála trochu smutná a přepadlá, ale nikdy si na našeho syna nestěžovala. Teprve, když děti povyrostly, občas jsem se od nich jen tak mezi řečí dozvěděla, že se rodiče hádají a všechno není tak ideální, jak na první pohled vypadá. Rádi bychom jim pomohli, ale syn se s námi o svém soukromí nikdy nebavil. Z Táni jsem také nic nedostala, i když jsem se snažila. Byla vyhýbává a já ji nechtěla trápit. Vnoučata rostla, Táňa začala chodit do práce, a protože všichni měli málo času, jezdili k nám jen zřídka. Mrzelo nás to, ale co jsme měli dělat? Věděli jsme, že s Táninými rodiči se nevídají skoro vůbec.
Vídali jsme se jen málo
V posledním roce před Táninou smrtí u nás byli jen třikrát. Ivetka už končila gymnázium, Mireček chodil na průmyslovku. Při jejich poslední návštěvě jsem se Táni zhrozila. Byla bledá, strašně hubená a vypadala opravdu špatně. Snažila se to zlehčovat, že prý jde jen o nějaké ženské problémy. Syn neříkal nic, tvářil se, že se ho to netýká. Zdálo se mi, že vnučka má něco na srdci, ale o co jde, s tím se mi nesvěřila. Za dva měsíce nám pak syn zavolal, že Táňa zemřela. Prý náhlé selhání organismu. Neznělo to, jako by ho její smrt nějak zasáhla. Oznámil nám, kdy bude pohřeb a dříve, než jsme mu stačili nabídnout pomoc, řekl, že před pohřbem jezdit nemáme, protože děti potřebují klid, aby se se smrtí matky vyrovnaly. Všechno mi to připadalo nějaké divné.
Pohřeb byl podivný
Táňu jsem měla hodně moc ráda a můj muž také. Proto se nás nepříjemně dotklo, jak chladně se Tomáš k jejímu úmrtí postavil. Ale zdálo se, že její otec je na tom podobně. I když uronil pár slz, nezapomněl zdůraznit, že Táňa byla vždycky slabá, a navíc psychicky labilní. Po pohřbu se Tomáš odmlčel. Na naše telefonáty odpovídal, že jsou všichni v pořádku, děti se musejí učit a u nás bychom je jen rozrušili. Když jsem volala Ivetce, měla jsem pocit, jako bych mluvila s Táňou. Byla stejně vyhýbavá a ustrašená. Zato Mirek se zdál být v pohodě, možná až moc. A pak najednou stála přede dveřmi Iveta s kufrem.
Přiznání vnučky mi zlomilo srdce
„Babi, mohla bych u vás zůstat...?“ bylo první, na co se mě zeptala. Samozřejmě, že jsem jí řekla, že ano. Vzala jsem ji dál a uvařila čaj. Chvíli mlčela, oči jí plavaly v slzách a pak začala mluvit.„Já vím, že ti táta říkal, že máma umřela na selhání organismu. Jenže za to selhání mohla anorexie a byla to jeho vina, že to tak dopadlo. Když jsme byli malí, spousta věcí mi nedocházela. Jenže on se k ní vždycky choval hnusně. Nikdy nic neudělala dobře, vždycky s ní jednal, jako by byla úplně pitomá. Teprve časem jsem si všimla, že před lidmi si dává pozor, ale doma ji neskutečně ponižoval. Jednou, to jsem byla v prváku na gymplu, jsem ho uviděla ve městě, jak se v kavárně líbá s nějakou ženskou. Byl to pro mě šok. Když jsem přiběhla ubrečená domů, nevydržela jsem to a řekla mámě, co jsem viděla. Čekala jsem, že mu dá kufry před dveře, jenže ona to věděla! Tvrdila mi, že takoví chlapi jsou, že se to prostě stává a že to není ani poprvé ani naposled, co táta něco takového udělal. Že je nejdůležitější, že se vůbec vrací domů a donese nějaké peníze a že se mluvením nic nevyřeší. Neumíš si představit, jak hrozně mi bylo. Jenže ona chtěla, abych jí odpřisáhla, že to nikomu neprozradím a já jí to nakonec slíbila. Nesnášela jsem ho za to, ale jemu to stejně bylo fuk. Vždycky mu záleželo jen na Mirkovi. Myslím, že ženami všeobecně velice pohrdá. Minulý rok si zase našel novou známost. Jenže tentokrát to bylo horší. Začal být na mámu hrozně zlý. Křičel na ni, že je stará, tlustá, že se chová jako hysterka a že pro něj není dost reprezentativní. Dokonce chtěl, abychom se já a Mirek s tou novou ženskou seznámili. Já jsem se mu vzepřela, ale brácha udělal, co po něm chtěl. Náramně si s tou potvorou padli do oka. Dokonce tvrdil, že táta má právo na pořádný život. Máma se sesypala. Přesvědčovala jsem ji, ať tátu vyhodí, že nám samotným bude líp. Ona ale byla, úplně mimo. Začala hubnout, brala prášky na spaní i na povzbuzení. Já vím, že je to i moje chyba. Měla jsem vám to dát vědět. Ale nechtěla jsem jí ještě víc ublížit.“ Bylo mi, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž. Chudák Táňa! A co si musela prožít naše ubohá vnučka!Věděla jsem, že je syn bezcitný, ale tohle bylo moc. S manželem jsme uvažovali, že na něj podáme trestní oznámení, ale právník nám to rozmluvil. Vnučka samozřejmě žije u nás. Se synem jsme přerušili veškeré styky a chceme ho vydědit. Ale ať už uděláme cokoli, naší milované snaše to život zpět nevrátí.
