Život před nás někdy postaví situace, které jsou téměř neřešitelné. A i když jste nic sami nezavinili, musíte se s tím vyrovnat.
Čekání je vážně nekonečné. Sedíme s manželem na nepohodlných židlích na nemocniční chodbě, kde navíc pěkně táhne. Manžel nám došel do automatu pro horkou čokoládu. Myslím si ale, že mi moc nepomůže. Jsem strašně nervozní. Naše Romanka je právě na operačním sále. Transplantace ledviny není žádná legrace a já se o ni bojím. O naši jedinou dceru, kterou jsem si před šestadvaceti lety přinesla z nedaleké porodnice. Takový malý, roztomilý uzlíček, na který jsme se s manželem moc těšili.
Studentská láska
S manželem jsme se seznámili na střední škole a vztah nám vydržel celou dobu studia. Vdávala jsem se brzy po promoci. Za rok se nám narodila Romana. Dohodli jsme se na tom, že nám jedno dítě stačí a že Romance věnujeme všechen svůj volný čas. Přestože jsme měli jedináčka, Romanka nikdy rozmazlená nebyla. Na to jsme si vážně dávali velký pozor.
První vážné potíže
Už během dospívání se u Romanky objevily první zdravotní potíže. Absolvovala několik vyšetření. Jejím hlavním problémem se staly ledviny. Jejich nedostatečnost. Romanka začala s léčbou a my všichni doufali, že bude zase brzy v pořádku. Její stav se však nelepšil a doktoři nás připravovali na to, že čase bude zřejmě nutná transplantace.
Oba jsme chtěli darovat
Od té doby jsme oba s manželem vedli neustálé debaty na téma, kdo z nás dvou Romance věnuje ledvinu. Samozřejmě jsme nevěděli, zda jsme vhodní dárci. Dozvědět jsme se to měli dost dramatickým způsobem. A to tehdy, když Romanin lékař řekl, že transplantace je nevyhnutelná. Samozřejmě, že jako rodiče a nejbližší příbuzní, jsme šli první na řadu. Moc jsme si přáli, aby alespoň jeden z nás, byl vhodným dárcem.
To jsme nečekali
Když nás pan doktor zval do ordinace, vůbec jsme netušili, co nám chce říct. Tvářil se velice vážně a bylo vidět, že ani jemu se nechce s pravdou ven. Nakonec nám ji ale musel sdělit. Podle všech laboratorních testů, Romanka prý nemůže být naše dítě. Myslel si, že je adoptovaná. Zatočil se se mnou svět. To přece není možné! Jak by to moha být pravda? Jenže i pan doktor připustil, že mohlo, nešťastnou náhodou dojít v porodnici k záměně.
Co teď máme dělat?
Vůbec jsme s manželem netušili, co si s takovou strašlivou informací počít. Naše Romanka je přece naše, naše milovaná dcera. Už víc jak čtvrt století. Na tom se nic nemění. Jenže máme jí říct pravdu nebo ne. S manželem jsme se nedokázali shodnout na žádném řešení. Stejně jako na tom, zda má smysl pátrat po skutečných rodičích Romany. Vzhledem k jejím zdravotním problémům by asi nebylo špatné, znát její rodinou anamnézu. A také bychom zřejmě mohli poznat naši biologickou dceru.
Rozhodnutí odsunuto
Mezitím se našel vhodný dárce a Romanka šla na transplantaci. Tím naše rozhodnutí, co dělat oddálila. Ale bohužel nevyřešila. Nikdo za nás totiž nevyřeší, které je to správné řešení naší situace.
Bohuna J. (56), střední Morava
