Počíhal si na mě, až ponesu tržbu. Najednou stál přede mnou s nožem. Zablikala pouliční lampa a stal se zázrak.
Nebyla jsem nadšená z toho, že musím tržbu z baru, ve kterém jsem pracovala, každý večer nosit majitelce, která byla líná pro ni jezdit. Ale nemohla jsem si dovolit přijít o práci. A tak jsem si nechala hodně líbit. Řešila jsem nepříjemnou situaci tak, že za mnou večery chodili před uzavírací dobou kamarádi, a ti mě pak doprovázeli, abych s tržbou nechodila po temných prázdných ulicích.
Občas se ale stalo, že nebyl nikdo, kdo by ten večer mohl, a já se s hrůzou v duši plížila k domu té, která bar v centru našeho města vlastnila. Myslím, že nebylo těžké si na mě počíhat a dočkat se chvíle, kdy budu na ulici sama – s tržbou, která nikdy nebyla závratná.
Ale i to málo, co jsem nesla, někomu stálo za to ohrozit mě na životě. Podchod mě děsil Cesta nebyla daleká, byla dobře osvícená a vedla mezi domy – až na jediné místo, kterým byl temný podchod. Kdykoliv jsem se k němu blížila, sevřelo se mi hrdlo hrůzou.
Na chvíli jsem se před ní vždycky zastavila, poslouchala, jestli neuslyším kroky nebo nepůjde někdo důvěryhodný, s kým bych ho prošla. Ten večer tomu bylo také tak. Zastavila jsem se před tunelem a naslouchala.
Pouliční lampa nedaleko mě zablikala. Zadívala jsem se na ní, kolem světla poletovalo několik můr – opět blikla a zasyčela. Z křoví vyrazila kočka, která mi přeběhla přes cestu. Nebyla černá, ale ani to mě nepotěšilo.
Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím někoho přicházet. Bylo už přes půlnoc, a nikde živáčka. Vykročila jsem a našlapovala tiše jako kočka, aby se mé kroky nerozléhaly. Už jsem byla téměř na konci podchodu, když se od stěny v malém výklenku odlepil stín.
Kdosi mě zakryl ústa a zahlédla jsem nůž. Blýskl se ve tmě těsně u mého hrdla. Tašku s tržbou jsem křečovitě svírala… Kdosi třetí stál za námi Ve chvíli děsivého napětí a úzkosti se za námi ozval hluboký dunivý hlas, akustika podchodu mu dala démonické zabarvení.
Nemohla jsem se otočit, jak mě dotyčný svíral, a tak netuším, co to bylo. Zaslechla jsem násilníkův výkřik hrůzy, nůž, kterým mě ohrožoval, mu vyletěl z ruky a pak ho nějaká síla ode mě odmrštila. Rychle jsem se ohlédla.
Muž ležel na zemi , ale v podchodu nikdo další s námi nebyl. Nečekala jsem, až se zvedne, a rychle se rozběhla. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Nevím, jestli to byla náhoda, ale kolem právě projíždělo policejní auto.
Na chycení pachatele už bylo sice pozdě, zato mě ale příslušníci dovezli s tržbou k majitelce podniku, a pořádně ji vynadali. Lucie (49), Plzeň.
