Říká se, že na první lásku člověk nezapomíná. Že ta jediná je skutečná, opravdová. Pokud jde o mě a o Tondu, tak to platí na sto procent.
Myslím, že každá žena touží po lásce a romantice. Zkrátka si přeje prožít něco krásného, na co bude vzpomínat po celý život. K cesta ke skutečné lásce však nebývá vždy procházka rajskou zahradou. Mně a Tondovi trvalo třicet let, než jsme se zase našli.
Dopisy nestačily
Tonda byl můj první kluk. Bylo to takové to klišé – poznali jsme se na střední škole a okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Chodili jsme spolu čtyři roky, až do maturity, a pak se naše cesty rozešly.
Tonda musel na vojnu a já jsem se s rodiči přestěhovala do jiného města. Tehdy ještě nebyla doba internetu a mobilních telefonů, takže jediné, co nám zbývalo, bylo psaní dopisů. Nějakou dobu to i fungovalo, ale pak jsem dostala nabídku jít pracovat do Německa, a tím se náš kontakt definitivně přerušil.
Zařídila jsem si život
Na Tondu jsem dlouhá léta nemohla přestat myslet. Pak mi ale kamarádka řekla, že se zasnoubil a bude se ženit, a to mi konečně otevřelo oči. Začala jsem randit a nakonec jsem začala chodit s kolegou, kterého jsem si po třech letech vztahu vzala za muže.
Usadili jsme se v Berlíně a založili jsme rodinu. Během deseti let jsem na svět přivedla tři děti. Naše manželství bylo spokojené, ale pravou lásku, při které vám srdce div nevyskočí z hrudi, jsem ke svému muži nikdy necítila.
Srazili jsme se na ulici
Poté, co naše děti vyrostly a osamostatnily se, stalo se naše manželství už jen formálním svazkem. Žili jsme v takovém obyčejném stereotypu, kdy už člověk od života nic převratného nečeká, ale vlastně se mu ani nechce cokoli měnit.
Myslela jsem si, že to tak už bude napořád. Jenže osud tomu chtěl jinak a po mnoha letech mi do života vrátil Tondu. Došlo k tomu úplnou náhodou – potkali jsme se v Praze, když jsem tam jela navštívit rodiče.
Otočili jsme se po sobě na ulici. Chvilku trvalo, než nám došlo, že jsme to skutečně my. Nakonec to byl Tonda, kdo se jako první usmál a pozdravil mě.
Vzpomínali jsme
Za chvilku už jsme spolu seděli v kavárně a jeden druhého hltali očima. Tonda samozřejmě zestárnul, tak jako já, ale to, co mě na něm tenkrát, před téměř třiceti lety, přitahovalo, přetrvalo.
Dívala jsem se do jeho pronikavých oříškových očí a srdce mi bušilo úplně stejně zběsile jako kdysi. Zároveň jsem si ale uvědomovala, kolik let mezitím uplynulo a že jsem vdaná žena. Myslela jsem si, že i Tonda je stále ženatý, ale ukázalo se, že se se ženou před dvěma lety rozvedl.
Jeli jsme na výlet
S Tondou jsme strávili celé odpoledne. Povídali jsme si a vzpomínali na staré časy. Nakonec se mě zeptal, jestli bych s ním nevyrazila na výlet – na jedno místo, kam jsme spolu tehdy moc rádi jezdili.
Souhlasila jsem. Neviděla jsem v tom nic špatného. Neměla jsem v úmyslu si s Tondou něco začít. Osud ale znovu zasáhl – společný výlet způsobil v mém životě zásadní zvrat.
Patříme k sobě
Procházeli jsme se krásnou přírodou Českého krasu, když vtom mě Tonda najednou chytil za ruku a zeptal se mě: „Vzpomínáš, jak jsme se pod tímhle stromem kdysi dávno políbili?“ Přikývla jsem.
„Jak bych mohla zapomenout. Vždyť to byl náš první opravdický polibek.“ Tonda se usmál. „Co kdybychom si to zopakovali?“ Aniž by počkal na mou odpověď, políbil mě. Když to udělal, začali mi v břiše poletovat motýlci.
Došlo mi, že už s nikým jiným, než s Tondou, být nechci. S manželem jsem se rozvedla a vrátila jsem se zpátky do Čech. S Tondou jsme se přestěhovali do malého domečku kousek za Prahou, kde spokojeně žijeme s našimi dvěma psy už deset let.
Jaroslava B. (58), střední Čechy
