Našli jsme si přátele

Rýma, kašel a bolesti hlavy nás přiměly k rozhodnutí se dát otestovat na covid. Fronta, kterou jsme museli s manželem vystát, byla nekonečná!

Hlava mě bolela jako střep a nohy podlamovaly slabostí. V televizi mluvili stále jen o tom jediném. O pandemii covidu! Říkala jsem si, zda to nepřehánějí. Zda bychom si my obyčejní lidé nezasloužili trochu toho starého dobrého optimismu! Ale jak mi bylo stále hůř, propadala jsem čím dál víc černým myšlenkám.

Také vás může zajímat ...

Bála jsem se nákazy

„Co když jsem se také nakazila?“ ptala jsme se manžela snad každý půl den. Dopoledne a odpoledne! Jeho odpověď byla stále stejná: „Prosím tě a kde? Vždyť nevytáhneš paty z domu! Kýchnul někdo na tebe? Byla jsi na nějakém shromáždění více lidí?“ Vždycky jsem zamítavě zavrtěla hlavou a trochu se uklidnila. Ale jen na chvíli! Stačilo shlédnout televizní noviny a byla jsem na dně.

I v noci se mi zdálo o počtu nakažených a hospitalizovaných. Začala jsem se bát, že až to na mě přijde, nezbude už v nemocnici místo. Umřu někde na chodbě! Jednou po ránu, když jsem jako vždy začala se svými lamentacemi, mi manžel neodpověděl. Seděl jako hromádka neštěstí u stolu a zíral do zdi. Nechápala jsem, co mu je, ale on mi to řekl. Jen na půl pusy procedil: „Je mi zle.

Bolí mě hlava!“ Vyděsila jsme se. Už je to tady!

Máme covid, to je jisté!

Testy jsme si zaplatili

Hned jsem zavolala svému obvodnímu lékaři, ale ten se vysmál. Doslova! Prý jsem už toho dopoledne asi dvacátá! „Lidi neblázněte!“ řekl mi a prásknul telefonem. Stála jsem se sluchátkem v ruce a nevěděla, co dělat. Zůstali jsme sami. Bez pomoci. Všichni na nás kašlou! Ani ty roušky, co jsme dostali poštou, nejsou nic moc. Prý nefungují!

Říkali to v obchodě, tam to přece musí vědět… Stačil mi jeden jediný pohled na manžela a bylo rozhodnuto. Zavelela jsem k odchodu: „Jdeme na testy! Ať to stojí, co chce!“ Ze šuplíku jsme vyndala obálku s penězi na nové brýle. Šetřila jsem si na ně už skoro rok, protože jsem toužila po speciálních sklech a ty byly hodně drahé. Teď, místo brýlí, budeme mít testy. A taky jistotu!

Přemýšlela jsem, co se stane, až nám testy prokážou, že jsme pozitivní. Odveze nás sanitka?

Budeme moc ležet s manželem spolu, nebo každý zvlášť?

Už jsem sepisovala závěť

Rychle jsem usedla ke stolu, u kterého stále seděl můj muž a stále zíral do té samé zdi. Na kus papíru jsem napsala, kde máme schované vkladní knížky. A taky, co má kde dcera zařídit. Pohřeb, dědictví a tak… Popsala jsem celý list papíru, ale stále toho bylo málo. Tolik jsem všem svým blízkým chtěla vzkázat! Psala jsem asi hodinu, když mě manžel zatahal za rukáv. „Tak jdeme nebo ne?

V ruce držel sklenici s vodou a v té druhé prášek na bolesti hlavy. Poslušně jsem se zvedla a statečně vykročila z domu. Vstříc obrovské frontě! Táhla se jako dlouhý had od improvizovaného stanu u nemocnice až skoro za město. Nedovedla jsem si představit tady stát tolik hodin! Ale nic jiného nám nezbývalo. Uběhly tři hodiny a fronta se téměř nehýbala.

Musela jsme si sednout na bobek, abych neomdlela. Manžel si sednul rovnou na zem. Vypadal snad hůř, než já.

Prášek mu vůbec nezabral!

Čekání ve frontě bylo příjemné

„Mladá paní, půjčím vám na chvíli svoji židličku!“ oslovil mě nějaký pán a strkal ke mně takovou tu skládací rybářskou židli. I on byl celý v zeleném, dokonce měl na hlavě klobouček, jako by se vrátil odněkud z Afriky. Jeho nabídka mě ale dojala. Mohl si sedět a nikoho se nevšímat. Místo toho stojí a nabízí posezení mně, cizí ženské! Ani jsem neprotestovala, byla jsem úplně vyčerpaná.

Dali jsme se do řeči a potom se přidal i můj muž. Oba chlapi byli náruživí rybáři a tak bylo co probírat. Čas v družném hovoru utíkal přece jenom rychleji a příjemněji! Potom se k nám přidala nějaká paní. Asi v mém věku, ale o poznání čilejší. Upravená a na dlouhé čekání skvěle vybavená. Z plastikové dózy nám nabídla toustík a z velké termosky i kávu.

Čekání ve frontě se změnilo v malý piknik.

Pojedeme společně na dovolenou

Manžel se vypravil koupit balenou vodu a další pán zase objednal pizzu v krabicích. Na řadu jsme přišli až pozdě odpoledne. Skoro mi bylo líto, že tak hezký den končí! „Tak co, mládeži,“ oslovil nás ten pán s židličkou. „Co kdybychom se zase někdy sešli? Pěkně jsme si popovídali! Bude se mi po vás stýskat!“ zahlaholil a my nadšeně souhlasili.

Další piknik se měl odehrát u nás na zahradě přesně za týden. Sešli jsme se všichni. Byli jsme negativní. Tedy, negativní na covid. Jinak úplně pozitivní! Ve výborné náladě. Našli jsme si nové kamarády a těšíme se na každé další shledání. Už jsme si naplánovali i společnou dovolenou někde u rybníka!

I dlouhé fronty mohou přinést nečekaná překvapení!

Klára B. (66), Ústí nad Labem

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

reklama