Moje chvilka pohody

Navštívila mě mrtvá sestra

Se sestrou jsme si byly vždy hodně blízké. Nikdy mezi námi nepanovala žádná sourozenecká rivalita. Pomáhaly jsme si nejen v dětství, ale i v období dospívání...

Andrea byla o čtyři roky starší, takže si všemi životními etapami procházela dřív než já – ať už se jednalo o zkoušky na střední školu, první rande, maturitu, svatbu nebo těhotenství. Pochopitelně také jako první opustila rodinné hnízdo.

Odstěhovala se, když jí bylo dvacet let, ke svému příteli. Poté jsme se už nevídaly tak často. I tak jsme si ale na sebe čas našly a alespoň jednou týdně jsme spolu zašly do kavárny, abychom si pěkně popovídaly.

Nepřežila

Když bylo Andrea třiadvacet, vdala se, a o tři roky později otěhotněla. Když se jim narodil syn Tobiáš, přestěhovali se celá rodina na vesnici. Já jsem i nadále zůstávala bydlet v městě. Po čase jsem i já poznala skvělého muže, svého budoucího manžela, a porodila dvě děti.

Naše rodiny se často navštěvovaly. S manželem jsme dokonce začali přemýšlet o tom, že se přestěhujeme také na vesnici, abychom to k sobě se sestrou měly blíže. Jenže pak, zničehonic, přišla tragická rána.

Andrea se jednoho zimního večera vracela z návštěvy u známé, která bydlela na druhém konci obce, a tehdy měla tu strašnou nehodu. Parta opilých mladíků do ní nabourala. Sestra utrpěla rozsáhlé vnitřní krvácení a po převozu do nemocnice zemřela.

Když jsem se tu strašlivou zprávu dozvěděla, naprosto mě to ochromilo. Bylo to, jakoby mi někdo vyrval kus srdce z těla. Nemohla a nechtěla jsem tomu uvěřit. Pohřeb sestry jsem byla schopná absolvovat jen díky utišujícím lékům.

Už jsem se nesmála

Po pohřbu už jsem to nebyla já. Můj úsměv, radost ze života a optimismus zmizely. Manžel, kterého se smrt mojí sestry také dotkla, kolem mě našlapoval po špičkách. I když byl ke mně moc hodný a ohleduplný, nemohl mi nijak pomoci.

A děti? Ty když jednou za čas přijely na víkend domů, tak se o rodinné tragédii raději vůbec nezmiňovaly. Po několika týdnech, kdy jsem smrt sestry konečně přijala za skutečnost, jsem opět začala normálně fungovat.

Chodila jsem do práce, starala se o domácnost, vařila jsem, ale všechno probíhalo tak nějak nezúčastněně, bez radosti. Nevěřila jsem, že se ještě někdy vrátím do normálního stavu.

Vrátila se

Uběhl rok a já šla na hřbitov, abych položila květiny na sestřin hrob. Strávila jsem tam skoro celé odpoledne. V noci jsem pak nemohla spát, tak jsem vstala a šla do kuchyně, abych si uvařila bylinkový čaj.

A tehdy se to stalo. Za oknem se objevilo matné bílé světlo. Pak se ozvalo zaťukání na sklo. Podívala jsem se skrze okno a krve by se ve mně nedořezali. Hleděla jsem na Andreinu tvář. Aniž bych o tom více přemýšlela, otevřela jsem okno dokořán a do místnosti vplul onen mlžný opar.

Pak jsem ucítila něco jako dotek na své tváři a vzápětí uslyšela sestřin hlas, který mi říkal, abych se kvůli ní už dál netrápila. Ujistila mě, že jednoho dne, až i já opustím tento svět, opět budeme spolu. Pak se pokoj ponořil do tmy. Od toho dne se mi znovu začal vracet úsměv do tváře.

Klára N. (46), Opava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden