Gábina s Karlem se rozvedli, když bylo Janičce sedm let. Akorát nastupovala do první třídy, ale první školní den ji šla doprovodit do lavic pouze maminka. Tátu od rozvodu neviděla a Gábinu odloučení od manžela hodně vzalo.
Nemohla se rozpadem rodiny smířit, i když jsme se jí a Janičce snažili hodně pomáhat. Nedlouho po rozvodu se ale Gábina znovu zamilovala. Chovala se jako poblázněná. Milan byl o pět let mladší než ona, bezdětný, svobodný a na můj vkus hodně volnomyšlenkářský.
Gábina měla oči i myšlenky jen pro něj. Byl to hezký chlap, to ano. Ale nezodpovědný, protože zatím neměl rodinu. Gábina se jím nechala lehce ovlivnit a občas zapomínala i na svou dceru. Kdybych jí nezavolala, kdo vyzvedne Janičku z družiny, ani by se neobtěžovala mě požádat, abych to zastala, když nestíhá. Chudák holka by tam snad trčela do večera.
Odletěla za moře
„Mami, Milan odlétá pracovně na dva měsíce na Floridu. Prý tam bude práce i pro mě a mohla bych si přivydělat. Pojedu tam s ním,“ oznamovala mi rozhodně. „A co bude s Janičkou?“ napadlo mě hned.
„No, mami, to jsem tě právě chtěla poprosit, jestli by nemohla být na ty dva měsíce s tebou.“ Co na to máte dceři odpovědět? To je jasné, že jí pohlídám, obzvlášť když budou prázdniny a já jsem stejně v důchodu.
Ale taková nezodpovědnost. Snad má jednou dítě, tak se má o něj postarat. Jarda, můj manžel, byl hodně proti. Ne že by snad nechtěl trávit čas s vnučkou, ale Gábina se snad ani nechová jako máma. Která jiná by dobrovolně opustila na tak dlouhou dobu vlastní malé dítě? Po pár výměnách názorů, kdy dcera argumentovala vysokým výdělkem a zlepšení angličtiny, jsme podlehli a Janičku neuchránili od dvou měsíců stesku po mamince.
Máma na videu nestačí
Janička byla u nás moc hodná, ale po týdnu odloučení se dostavil smutek. Telefonování a video hovory jsme sice provozovali, ale běžný život s maminkou to nenahradilo. Na konci srpna už byla Janička otrkaná, nevadilo, že ji místo maminky uspává babička s dědou, ale na příjezd maminky se nepředstavitelně těšila.
Při posledním hovoru jsme nikdo nevěřili vlastním uším. Gábina návrat „trochu“ odložila. Na neurčito. Pracuje jako pokojská v hotelu a má šanci se dostat na post recepční, kde by si vydělala ještě dvakrát víc.
Taková příležitost se prý neodmítá. Nechápu. Nikdy bych jí, když byla malá, na takovou dobu neopustila. Vždyť jsem ji vychovala dobře. Proč to tedy udělala vlastní dceři?
Ublížilo jí to
Těžko si někdo dokáže představit, co ta zpráva udělala s malou holčičkou, která se celé léto těší na maminku. Jak s ní bude zase každý den a jak ji povede do druhé třídy. Probrečela snad celou noc.
„Už ji nikdy neuvidím,“ natahovala a nedala se zastavit. Nedokázala pochopit, proč ji maminka opustila. Nemá ji snad ráda? Uvidí vůbec ještě někdy svoji mámu? Já jsem zas nedokázala pochopit Gábinu, která se kvůli neperspektivnímu chlapovi, mohla takto vzdát své jediné dcery. Stále jsem ale doufala, že se brzy vrátí, protože to bez Janičky nebude moct vydržet.
Dárky nic neřešily
Gábina občas zavolala, ale intervaly se prodlužovaly. I videohovory prořídly. Posílala Janičce balíky. Hračky, dobroty. Byla to náhrada za její nepřítomnost? Žralo ji černé svědomí? Janičce to sice pokaždé udělalo radost, ale jen na chvíli.
„Kdyby radši maminka přijela,“ říkala smutně. Měla rozum. Byla to chytrá holčička. Jenže maminka příjezd domů stále oddalovala a Janička se ve škole začala horšit. Nejen že nedávala pozor a nosila špatné známky, ale začala i dost zlobit.
Paní učitelka navrhla návštěvu u školní psycholožky. Musela jsem se s ní dostavit na sezení. Všechno odnesu já a za všechno přitom může Gábina.
Už nechce
Informace o Janičce ale jakoby její maminku nezajímaly. Žila si bezstarostným životem daleko od všedních problémů. Měla nového chlapa, byla v teple, u moře, vydělávala slušné peníze, takže návrat domů neplánovala.
Nechala Janičku napospas. Já ji miluji a snažím se jí dát maximum, ale mámu ji nevynahradím. Strádá a to se podepíše na její psychické pohodě a zdraví. Nyní je to pět let, co Gábina zmizela s Milanem do Ameriky.
Jezdí za námi na návštěvu jednou za rok a vždycky navrhne Janičce, aby tam odjela s ní. Jenže ta už nechce. Má ve škole kamarádky, má tady mě a dědu. A my už si život bez ní taky nedokážeme představit. Doufám, že tu pro ni budeme ještě dlouho.
Naďa B. (56), Náchod
