S manželem jsme se brali hned po střední škole. Brát jsme se nemuseli a také nám tu brzkou svatbu naše okolí vymlouvalo. Jenže já jsem měla Vendu ráda, on mě a na ničem jiném nám nezáleželo. Musím říct, že jsme té časné veselky nikdy nelitovali. Dokonce ani tehdy, když jsem prodělala dva potraty a život nám přišel všechno, jen ne růžový. Děti jsme totiž moc chtěli. Krátce před třicítkou jsme se smířili s tím, že vlastní potomky mít nebudeme. Cestovali jsme, naplno pracovali a pomalu začali mluvit o adopci. Už jsme za sebou měli první testy a pohovory, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo to pro nás velké překvapení, ale protože už to předtím dvakrát nedopadlo, báli jsme se. Uplynuly čtyři měsíce a vše bylo v pořádku, začali jsme se tedy opatrně těšit.
Nechtěli jsme ho rozmazlovat
Ríša se narodil po dva dny trvajícím vyčerpávajícím porodu a byl krásné a zdravé miminko. Protože já i manžel jsme jedináčci, prarodiče z obou stran na něm od první chvíle viseli a my samozřejmě taky. Sotva zaplakal, hned u něj někdo byl, střežili jsme ho jako oko v hlavě. Mockrát jsme si s Vendou říkali, že Ríšu nesmíme rozmazlovat. Jenže to bylo těžké. Ríša byl hezké, pohodové dítě, když začal chodit do školky, ukázal všem, že je i chytrý. Takovému děcku je těžké něco odříct. Navíc i díky prarodičům mohl mít opravdu všechno, na co si pomyslel. Jediný syn a jediné vnouče. Po střední škole se pustil Ríša do podnikání. Začal obchodovat se sportovním oblečením.
Chtěl pro sebe podkroví
Start měl ulehčený, protože jsme mu půjčili nejenom my, ale i prarodiče. Musí se mu však přiznat, že se uměl otáčet a rychle se mu začalo dařit. Všichni jsme byli nadšení a neřešili jsme, že se Ríša moc nemá ke splácení dluhu. Proč taky? Nikdo z nás ty peníze hned a neodkladně nepotřeboval, tak co? Kdyby bylo třeba, Ríša by je jistě dokázal vrátit. V té době ještě bydlel u nás. Jednoho dne za námi přišel, že by si pro sebe chtěl přestavět podkroví. Byli jsme pro a samozřejmě jsme mu nabídli, že mu pomůžeme. Tvrdil, že přestavbu zvládne v pohodě sám, ale že by bylo pro všechny pohodlnější, kdybychom nechali domek rozdělit na dvě bytové jednotky a podkroví přepsali na něj. Tenkrát se nám zdálo, že je to ohromně zodpovědné. Samozřejmě že jsme souhlasili. Za nějaký čas poté, co přestavbu dokončil, si Ríša našel Anetu.
Chovala se jako královna
Mně se moc nelíbila. Taková bárbínka, na střední škole dělala závodně gymnastiku, teď pracovala ve spořitelně. Manžel na ní mohl oči nechat, ale znáte to, takoví jsou chlapi. Po dvou měsících chození si ji k nám do domu nastěhoval. Od první chvíle to neklapalo. Slečna se chovala, jakoby jí u nás všechno patřilo. Chtěla dělat změny ve společných prostorách i na zahradě. Nechtěli jsme se s ní s mužem hádat, tak jsme vždycky šli za synem. Jenže Ríša se jen málokdy postavil na naši stranu. Většinou se nejdřív smál a snažil se problém zlehčovat. Pak se začal rozčilovat a nakonec vždycky přišel s tím, že by asi bylo lepší, kdyby se odstěhovali. To jsme samozřejmě nechtěli, a tak jsme ustoupili. Ve vlastním domě jsme si ale čím dál tím víc připadali jako cizinci.
Na svatbu je nepozvali
Ríša a Aneta spolu chodili čtyři roky, když na něj začala tlačit, že by se měli vzít. Jak by měla vypadat svatba, věděla naprosto jasně a dlužno říct, že její představa byla značně drahá. Ríša sice peníze měl, ale zase si přišel půjčit. K nám i k dědečkům a babičkám. Manželovi rodiče ho do upozornili, že ještě nevrátil to, co si půjčil, když začal podnikat. A to byla chyba. Na svatbu nesměli, a to i přestože jsme se všichni snažili nějak situaci urovnat. Po svatbě se život v domě ještě zhoršil. Mladá paní se snažila dirigovat úplně všechno. Když jsme si stěžovali, syn jen krčil rameny. Bavit už se s námi nechtěl vůbec. Nakonec se za našimi zády domluvil s mými rodiči, že si opraví jejich domek a bude jim platit garsonku ve městě. Nelíbilo se mi to, bála jsem se toho, ale on je úplně umluvil. Věřili více jemu než mně. V den, kdy se Ríša s Anetou stěhovali z domu, čekal nás ještě jeden šok. Sotva odjelo jejich stěhovací auto, přijelo jiné. Z něj vystoupilo pár divných chlapíků, odemkli si a začali dovnitř nosit věci. Když jsme chtěli vědět, co se děje, říkali, že pracují pro Ríšova kamaráda a Ríša jim to podkroví pronajal. Mávali i nějakou smlouvou.
Radí nám dát ho k soudu
Hned jsme volali synovi. A on to potvrdil! „A co jste si mysleli? Z něčeho musím dědovi a bábi platit tu garsonku. Snad jste si nepředstavovali, že to budu brát z peněz, které vydělám?“ Manželovi se udělalo zle a mně skoro taky. Nikdy by nás nenapadlo, že vlastní syn nás takhle přechytračí. Přátelé nám radí, abychom se obrátili na soud a snažili se vše vyřešit dřív, než se stane něco ještě horšího. My se ale s vlastním synem soudit nechceme. Jenže nám nakonec možná nic jiného nezbude. Je to hrozná situace.
Zdena (64), okolí Jihlavy .
