Brali jsme se hned po dvacítce. Nemuseli jsme, ale chtěli. Měli jsme jasno, kolik dětí chceme mít i jak je chceme vychovávat. Člověk míní a osud mění. Děti se nám narodily tři, jak jsme plánovali. Ale nikdo nemohl tušit, že v době, kdy bude nejmladší Helence osm, přijde revoluce. S manželem oba pocházíme z živnostenských rodin. Nikdy jsme nebyli líní, i když jsem byla doma na mateřské, přivydělávala jsem si pletením svetrů pro kamarádky a na zahrádce v zahrádkářské kolonii jsme si vypěstovali téměř vše. Nápad, že si otevřeme obchod s pečivem, nám přišel samozřejmý. Musím říct, že se nám dařilo. Otáčeli jsme se od rána do noci, ale nevadilo nám to. Když je člověk mladý a dělá, co ho baví, zvládne i nemožné. Všechno, co jsme vydělali, jsme vraceli zpátky do podnikání, za pár let jsme už měli nejenom krámek, ale i malou pekárnu. Do toho jsme stavěli dům, zkrátka a dobře nekonečný kolotoč. Synové a dcera rostli jako z vody. Musím říct, že jsme s nimi měli štěstí. Tak hodné a pracovité děti bych přála každým rodičům. Myslím, že to bylo i díky tomu, že jsme si na ně vždycky dokázali najít čas. V době, kdy byly děti na střední škole, nás potkala nečekaná rána. Během jednoho roku zemřeli oba manželovi rodiče. Zůstal nám po nich statek, který získali v restituci a s velkým elánem se pustili do jeho rekonstrukce. Nepočítala jsem s tím, že bychom si ho nechali. Už tak jsme měli práce nad hlavu. Pekárnička, obchod, zahrádka. Ještě že děti už byly dost velké, a nejenže se dokázaly postarat samy o sebe, ale navíc nám i hodně pomáhaly. Jenže manžel to viděl jinak.
Rodiče mu zemřeli během roku
„Je to rodinné dědictví. A jednou tam může třeba Pavel, nebo Tomáš hospodařit. Nebo si Helenka vezme kluka, co bude chtít na vesnici. Uvidíš, jednou se nám ten statek bude moc hodit.“ Neměla jsem to srdce mu oponovat. Bylo to krátce poté, co tchyně a tchán zemřeli. Věděla jsem, jak pro ně byl statek důležitý a chápala jsem, že se ho manžel nechce jen tak zbavit. Jenže nám tím přibyla další povinnost. Doufala jsem, že časem se Jirka umoudří a začne uvažovat o prodeji. Zvlášť, když se postupně ukazovalo, že žádné z našich dětí na venkov nepůjde. Jednou jsem se ho zkusmo zeptala, jak to vidí se statkem do budoucna, protože věčně se o něj starat nezvládneme. Manžel se skoro urazil. Vůbec neuvažoval o tom, že bychom se něčeho vzdali. Nemohu říct, že bychom se pohádali, ale najednou mi bylo jasné, že tohle bude kámen úrazu. Jeho pracovitost se totiž dostala na úroveň, která mi přišla malinko nezdravá. Hloupé bylo, že stejné nasazení očekával i ode mě a svým způsobem i od dětí. I když u nich byl ochoten vzít na vědomí alespoň to, že když mají svou vlastní práci, těžko mohou všechen čas obětovat naší, rodinné práci.
Už jsme mohli být v důchodu
Přehoupla se nám oběma šedesátka. Děti už dávno odešly z domova. Dělaly nám samou radost, brzo jsme se dočkali i vnoučátek. Jenže ani ta drobotina nepřinutila Jirku, aby zvolnil tempo. A to na něj naše děti tlačily, aby se naučil trochu odpočívat, jinak že se zničí. Mně nezbývalo, než se s ním snažit držet tempo. Bylo mi jasné, že když uberu plyn, bude on muset naopak přidat, aby bylo všechno podle jeho představ. Ale nejsme už nejmladší a mně začaly docházet síly. Už to bude rok, co mě začaly pobolívat záda. Po měsíci už byla bolest nesnesitelná. Jirka ale moje problémy přehlížel stejně, jako to dělal, když bylo něco jemu. Ale tohle se jen tak přehlédnout nedalo. Vyhřezlá ploténka není namožený sval, a tak mě neminula operace. Manželova reakce mě překvapila. Hned při první návštěvě v nemocnici mezi dveřmi spustil: „Tak co, kdypak budeš fit? Na statku je potřeba postarat se o jahody, jinak bude ta letošní úroda stát za houby. “V tu chvíli mi definitivně došlo, že tohle není v pořádku. To už nebylo o pracovitosti, ale o posedlosti. „Podívej Jirko, měli bychom si rozumně promluvit,“ zkusila jsem využít situace, „není nám už dvacet, sám vidíš, že už nezvládneme to, co dřív. Měli bychom něco nechat být. Jinak se dřív nebo později udřeme.“
Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde
Manžel se na mě díval jako na mimozemšťana. Nakonec vykoktal, že ze mě mluví nemoc a až se mi uleví, jistě změním názor. Nezměnila jsem. Kromě toho mi lékaři zakázali příliš namáhat záda. Jenže kvůli tomu se do našeho dříve tak dobrého vztahu začala vkrádat nespokojenost a neshody. Všimly si toho i děti. Ovšem ani ony nedokážou Jirku přesvědčit, že na stará kolena by si člověk měl užívat toho, co v životě dokázal a ne se dřít do posledního dechu. Manžel mě sice do ničeho nenutí, ale očekává, že pojedu dál stejným tempem. Když si dám třeba jen jeden víkend pauzu, je nevrlý a chová se jako protivný dědek. Nechci abychom se po tolika letech manželství odcizili, nechci, aby se děti musely dívat, jak na sebe vrčíme jako pes a kočka.
.
