Můj kousek štěstí

Nedokázal jsem ocenit svou ženu, dokud jsem ji neztratil

Naše manželství se po deseti letech dostalo do krize. Byla to moje vina, zakoukal jsem se do mladší a ke všemu jsem byl slepý a hluchý.


Dodnes cítím obrovskou vinu, kterou už nikdy ničím nenapravím. Pozdě jsem si uvědomil, jak snadno můžeme zahodit to, co je nám nejdražší.


Stalo se to už tak dávno… S Bárou jsme se brali z velké lásky a po vzájemné dohodě. Ona byla vždycky ta rozumnější, praktičtější, ale na druhou stranu i velmi citlivá a láskyplná. Malovali jsme si, jak spolu budeme krásně žít, a také to tak bylo. Když se nám narodila dcera Julie, byli jsme oba na vrcholu štěstí.


A dařilo se nám i dál. Já se pak rozhodl začít podnikat, založil jsem celkem úspěšnou firmu, sice nic velkého, ale bohatě to stačilo, abych mohl své rodině dopřát letní dovolené u moře, v zimě týden na horách, časem jsme si postavili domek, koupili slušné auto… A roky ubíhaly.


Ztratil jsem hlavu


Zpočátku jsem si to ani moc neuvědomoval, ale po deseti letech jako by se s naším manželstvím něco stalo. Ale nevěděl jsem, co. Možná ta každodenní rutina, starosti v práci, nevím. A právě v práci jsem poznal novou kolegyni, mladičkou Jiřinu. Nastoupila k nám do účtárny, protože Miluška, která pro mě tuhle práci od začátku dělala, odešla do důchodu.


A Jiřinu mi doporučila dobrý známý, prý je i přes svůj mladý věk velmi šikovná účetní. To se také brzy ukázalo a já byl spokojený, jak rychle dokázala práci zvládnout. Navíc byla opravdu krásná a milá a já najednou zjistil, že do účtárny chodím častěji než dřív, hledám si pro to různé záminky, zkrátka, zamiloval jsem se do Jiřiny. A ani já jí nebyl lhostejný, vždyť jsem byl „velký šéf“, majitel podniku. Úplně jsem ztratil hlavu. Netrvalo dlouho a pozval jsem ji do vinárny. Souhlasila, i když věděla, že jsem ženatý a mám dítě, a já byl na vrcholu blaha. Hned ten večer jsme skončili v její garsonce...


Dvojí život


Mé srdce najednou patřilo jiné ženě. Hrozně jsem ji zbožňoval, ale na druhou stranu jsem nechtěl Báře nijak ubližovat. Zdálo se, že Jiřina to chápe, zatím se spokojila s rolí nepřiznané milenky. .Ale měl jsem i obrovský pocit viny, cítil jsem se být být vinen za to, že se mnou Bára vlastně ztratila deset let svého života a snažil se jí to vynahrazovat kupováním různých dárečků.


Dokonce jsem jí v jedné chvíli nabídl, že na ní přepíšu náš dům a podílů v mé firmě. Odmítla to. Přesto jsem cítil, že to takhle nemůže dlouho vydržet. Bára nebyla vůbec hloupá, musela něco aspoň tušit, když jsem se domů vracel pozdě v noci a stále častěji odjížděl na „služební cesty“. Neřekla ale ani slovo, nejspíš kvůli dceři, ani já ji nechtěl do svých problémů zatahovat, a tak jsme se nějakou dobu všichni tvářili, že je vše v pořádku.


Jenže to dlouho stejně nešlo. Jednoho večera, když jsem se zase vrátil pozdě od Jiřiny, už Báře praskly nervy a začala na mě křičet. Právem, to mi bylo jasné, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že rozchod je nevyhnutelný.


Podivné přání


A Bára to zřejmě cítila podobně. V sobotu, když jsem celý den strávil s Jiřinou, jsem se vrátil domů celý vyčerpaný, navečeřel jsem se a šel si lehnout. Když jsem se probudil, Bára už seděla u stolu a čekala na mě. Julinka byla přes víkend na školním výletě a Bára se rozhodla, že si musíme promluvit. Respektive se chtěla v klidu dohodnout na detailech našeho rozvodu. Řekla mi, že je jí jasné, že už ji nemiluji, že mám jinou. A že mi nechce bránit ve štěstí. Nechce ode mě prý vůbec nic, ani dům, ani auto, ani peníze.


Měla jen jedinou podmínku, vlastně spíš prosbu. Požádala mě jen o jeden měsíc, než žádost podám, kdy se budeme chovat jako dosud, jako že se nic nestalo. Nechápal jsem to, ale vysvětlila mi to tím, že je to kvůli Julince. Čekaly ji totiž zkoušky na víceleté gymnázium a Bára nechtěla, aby se v této době nějak stresovala, což by náš rozvod určitě způsobil. S tím jsem samozřejmě souhlasil, a dokonce jsem jí slíbil, že ten jeden měsíc omezím své schůzky s Jiřinou na minimum.


Nakonec jsme z toho měl dobrý pocit. Nebudeme se hádat o majetek a já pak budu moct začít společný život s Jiřinou. Ta určitě bude ráda, že to dopadne takhle snadno, a ten měsíc to beze mě taky vydrží, když na jeho konci bude čekat naše společná budoucnost, kterou jsem si maloval v nejskvělejších barvách. Ale o naší dohodě s Bárou jsem jí zatím neřekl nic, jen jsem ji požádal, aby byla trpělivá, že musím něco důležitého vyřešit, a až to budu mít hotové, stokrát jí to vynahradím. Trochu nerada, ale souhlasila, že se nějakou dobu nebudeme kromě práce stýkat.


Zmatek a pochyby


Zpočátku to bylo trochu těžké. Už dlouho jsme spolu netrávili v podstatě moc času, a tak i konverzace trochu vázla. Jako bychom si byli cizí. Ale snažili jsme se oba a zdálo se, že nám to docela jde, dokonce čím dál lépe. Chovali jsme se k sobě ohleduplně a mile. Julinka se ptala, jak to, že mám teď víc času, což jsme jí hravě vysvětlil tím, že se mi podařilo dotáhnout složitý projekt do konce a teď budu mít nějakou dobu víc času na rodinu. Měla z toho opravdu radost. Třetí den jsem si všiml, jak hezky voní, když se nade mě naklonila při snídani.


Všiml jsem si i toho, jak vypadá pořád mladě. Měla jen pár jemných vrásek a několik šedých vlasů. V té chvíli mi zatrnulo, protože jsem najednou měl pocit, že je má jen kvůli mně, kvůli manželství se mnou. Po pár dnech, jsem pocítil něco zvláštního. Jako by se mezi nás pomaloučku vracelo něco, co už jsme dávno ztratili. Přece jen jsme spolu strávili deset let společného života, to jen tak zmizet nemůže. A tak to pokračovalo dál. Jednoho dne, bylo to asi po dvou týdnech naší „lhůty“, jsem se díval, jak Bára hledá, co si má obléct.


Vyzkoušela si několik šatů, ale všechny jí byly velké. Uvědomil jsem si, že je velmi křehká a hubená, a došlo mi, že jsem nejspíš podcenil její velké trápení, které jsem jí svým předešlým chováním způsobil. Podívala se na mě a pohladila mě po vlasech a chtěla odejít do kuchyně, jenže v tu chvíli vešla Julinka a Bára ji objala. Ten pohled byl úplně kouzelný a já se v té chvíli najednou cítil zmatený. Dokonce tak, že jsem zapochyboval, jestli chci svou rodinu opravdu opustit.


Pozdní lítost


V noci jsem nemohl spát, převaloval jsem se v posteli a myšlenky mi vířily hlavou jako šílené. Nevymyslel jsem ale nic. Náš manželský život dávno neexistoval, přesto jsem následující den zatoužil Báru objímat. Po pár dalších dnech jsem se najednou rozhodl. Vstal jsem dřív, Bára ještě spala. Cestou do práce jsem se zastavil u Jiřiny. Když mi otevřela, řekl jsem jí: „Promiň, vím, že je to asi šílené, ale uvědomil jsem si, že se nechci se svou ženou rozejít .“ Jiřina na mě chvíli jen zírala a pak mi řekla, že jsem idiot.


Jak prý si to najednou představuji po tom všem, co jsem jí nasliboval? Ještě jsem se jí to snažil vysvětlit, že nemůžu přece zahodit deset let života, kdy jsme se jeden o druhého starali. Přesto jsem si nevážil těch chvil našeho společného štěstí, dokud jsem se nerozhodl s nimi skoncovat. Jiřina začala brečet, křičela na mě, že jsem obyčejný podvodník a podpantoflák, pak mi vlepila facku a zabouchla dveře. Sešel jsem dolů po schodech, úplně v klidu, sedl do auta a zajel do nejbližšího květinářství. Koupil jsem krásné červené růže. Pro Báru, byly její nejoblíbenější. Nezamířil jsem ještě do práce, ale vrátil se s kyticí domů.


Těšil jsem se, jak Báru překvapím, a chystal se jí říct, že ji stále miluji a poprosit ji za odpuštění. V kuchyni Bára nebyla, myslel jsem si, že si přispala, bývala poslední dobou dost unavená. Vešel jsem do ložnice,bylo tam ještě šero, závěsy byly zatažené. Chtěl jsem ji probudit polibkem, ale našel jsem ji tam ležet bez známek života. Byla mrtvá. Celou tu dobu byla velmi nemocná a já byl natolik zaslepený Jiřinou, že jsem si toho vůbec nevšiml. Celé mi to došlo. Bára věděla, že brzo zemře, a proto mě požádala o ten měsíc navíc. Nechtěla, aby Julinka měla ošklivé vzpomínky na rozvod svých rodičů. V jejích očích tak budu stále hodný otec a manžel…


Pavel (55), Středočeský kraj

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden