O svatbě jsme s Honzou mluvili docela dlouho, ale nikdy nebylo jasné, zda to ten druhý myslí opravdu vážně.
Když mě Honza skutečně o ruku požádal, stalo se to tak, že ve vlaku zničehonic vyndal krabičku s prstýnkem, a zeptal se mě, jestli si ho chci vzít. Zarazila jsem se, zvedla k němu oči a řekla: „To si děláš legraci?“ Ale vzápětí jsem podle Honzova výrazu pochopila, že to myslí zcela vážně a celá šťastná jsem mu padla kolem krku.
Svatba v historickém stylu
Další překvapení jsem zažila, když mi můj nastávající navrhl, že by nechtěl mít svatbu tradiční, ale netradiční. Koukala jsem, co se z něj vyklube a přitom se to docela dalo čekat. Honza se zájmově věnoval historickému šermu a byl docela zdatný šermíř. Takže, když mi navrhl, že by se naše budoucí svatba mohla odbývat tak, že on by byl v mušketýrském a já jako dáma ze sedmnáctého století, uvědomila jsem si, že mě to mohlo vlastně napadnout také. Čekal moji odpověď a hecoval mě, abych se nebála odvázat. Ale mě tohle bylo v podstatě lhostejné, když to chce, tak proč ne? Pro mě bylo podstatné, že mě o ruku požádal, že si mě chce vzít a že už budeme patřit jen a jen k sobě!
Toužili jsme po miminku, ale marně
Na svatbě se sešlo přes padesát hostů. Až mě z nich brněla hlava. A sláva to byla veliká. Poté, co jsme se pak konečně usadili spolu s Honzou v pronajatém bytě, nikdy bych nepochybovala, že bych neměla mít dítě se svým úžasným manželem. Bohužel, osud to chtěl ale jinak. Počít dítě nám nešlo. Všechny pokusy selhávaly, a to plných pět let. Nepomáhala medicína, psychologie, ani alternativa. Nic a nic. Smůla. A tak došlo i na lázně. A lázně, to je kapitola sama pro sebe.
Podlehla jsem jeho kouzlu
Odjela jsem do lázní a ani jsem se ještě nestačila pořádně léčit a už jsem otěhotněla. Nikoli však vlivem těch lázní a jejich procedur, ale vlivem jednoho konkrétního muže a jeho neodolatelnosti. Jak už to tak v lázních bývá, ujal se mě a dělal mi společníka. Klasický „lázeňský románek“. Bylo mi z toho někdy trapně, ale nemohla jsem si pomoci. Já se dokázala za dva večery zamilovat a oddat tomu z nebe spadlému muži. A protože jsem vycházela z léty prověřené teorie, že jsem neplodná, oddala jsem se mu bez všech zábran. Nechránila jsem se. Jak také, já antikoncepci neměla a mít nemusela. Jenže se nechránil ani on, a mně to bylo kvůli mému přesvědčení o mé neplodnosti jedno. Omyl. Neplodnost se nekonala.
Rozhodla jsem se pro upřímnost
Když jsem se vrátila odpočatá z lázní, zjistila jsem, že jsem těhotná. Hrklo ve mně, napadlo mě všelicos, ale nakonec jsem si samozřejmě dítě rozhodla nechat. Až příliš jsem po něm toužila. Nebyl by asi problém namluvit Honzovi, že lázně pomohly a nám se zadařilo, ale nějak jsem si neuměla představit zbytek života ve lži. A tak jsem se rozhodla říci Honzovi pravdu. Nedokázala bych mu lhát. A nevěřím, že by se to neprovalilo, až by to bylo nejméně vhodné. Věřím, že by na to stejně jednou nějak přišel a byl by to pro něj mnohem větší podraz, než mu teď na rovinu říci, jak to je.
Sbalil si kufry a odešel
Překvapil mě ve své reakci, ale nemohla jsem mu nic vyčítat, měl na ni právo. Honza to totiž neunesl. A když jsem se ho pak zeptala, co bude se mnou – s námi, neodpověděl mi, beze slova si sbalil kufry a odešel ke svým rodičům. Čekala jsem, že podá žádost o rozvod, ale o ten kupodivu nepožádal. A tak jsem zůstala sama. Jen já a můj strach, jestli dítě vůbec donosím.
Čekal na nás před nemocnicí
Nakonec, co se porodu týče, dopadlo všechno dobře. A vlastně nejen co se týče porodu – po celé mé těhotenství byla má máma u mě doma. Starala se o mě, jako bych byla nemocná, protože se na to své vnouče těšila možná víc než já. A tak mě samozřejmě vedla i do porodnice, když přišla má hodinka. Sotva jsme vystoupily s taxíku a ona mi brala tašku s nezbytnou výbavou, spatřila jsem před vchodem do porodnice Honzu. Po osmi měsících!
Chtěl být u porodu
Nevěřila jsem vlastním očím a uvažovala, nemám-li nějaké předporodní halucinace. I když jsme si za tu dobu ani jednou nevolali, čekal očividně na nás. Když jsme došly až k němu, oslovil mámu a pak mě. Vzal nám tašku a sdělil, že bude u porodu, že to domluvil s doktory. A jen tak mimoděk dodal, že se mu beze mě dobře nežilo a žít beze mě, bez nás, už nechce. Prý bude teď se mnou, ať to je, jak to je.
Po celou dobu se na mě ptal
Byla jsem z toho tak zmatená a šokovaná, že jsem nestačila vnímat logiku věcí. A pak už to přišlo. Vím jen, že mi pořád cosi konejšivě šeptal a hladil po zpocených vlasech. A když to začalo, byl tam se mnou. A pak mě držel za ruku a byl tím prvním, kdo uviděl našeho kluka. Samozřejmě, že se jmenuje Honzíček. Dnes už je synovi patnáct let a svého tátu miluje, stejně jako svou osmiletou sestřičku, kterou mám už opravdu s Honzou. Někomu se to možná bude zdát divné, ale to odloučení tehdy, ty duševní rozpaky, to vyrovnávání se s netradiční situací, nás hodně sblížily. Dokonce možná i víc, než naše později narozená a už opravdu společná dcerka Martinka. A tak jediné, co mi dlouho vrtalo hlavou a co mi ani máma ani Honza dlouho neřekli, bylo, jak se mohl Honza octnout před porodnicí v den mého porodu. Nakonec to už ale Honza nevydržel a svěřil se mi, že po celou dobu našeho odloučení si pravidelně volal s mojí matkou, zajímal se o můj stav a informoval se o mně.
Dana A. (44), jižní Čechy
