Byla to opravdu velká zrada, která mě před lety potkala. Proč jsem ale nedokázala přijmout upřimnou lítost a omluvu? Proč mě zaslepila nenávist a pomsta?

Syn stojí přede mnou a upřeně mi hledí do očí. Asi ten jeho pohled, tak podobný jeho otci, dlouho nevydržím. Žádá vysvětlení. Má na to samozřejmě plné právo. Jenže já jsem teď v úzkých. Moje lži a výmysly mě dohnaly a já budu muset vše přiznat. Bojím se, hrozně se bojím. Nechci o syna přijít. Přesně kvůli tomu, abych o něj náhodou nepřišla, jsem totiž dělala všechny ty podivné manévry. Jenže i na ně jsem přece měla právo. Po tom všem.

Láska na první pohled

Do Karla jsem se zamilovala v okamžiku, kdy vstoupil do dveří. Vysoký, usměvavý s krásnýma hnědýma očima. Rozhlédl se po naší kanceláři a upřel na mě ten svůj pronikavý pohled. Přišel se nám představit, jako náš nový šéf. Byl tak krásný až se se mnou zamotal celý svět. Strašlivě jsem se zamilovala a chovala se podle toho. Prý jak smyslů zbavená. A to i přesto, že jsem si byla vědoma toho, že, co je v domě,není pro mě. Měla jsem být na pozoru, ale nešlo to.

Od začátku špatně

Nějaký čas náš šéf Roman mé city nijak neopětoval. Pak pro mě přišel tancovat na podnikovém večírku a zůstali jsme spolu do rána. Stala jsem se jeho milenkou. Byl tehdy ženatý a měl dvouletou dceru. I když to při mé zamilovanosti do něho nebylo zrovna ideální, smířila jsem se na čas i s rolí milenky. Samozřejmě jsem ho ale chtěla mít jen pro sebe. Jenže to prostě nešlo.

Odhodlal se k činu

I když to Roman zpočátku bral jen jako nějaký nezávazný románek, časem se do mě také zamiloval. PO dvou letech známosti proto požádalo rozvod. Nebylo to ale tak jednoduché. Jeho manželka bojovala o své místo na slunci velice tvrdě. Včetně toho, že se snažila co jevíce pošpinit mě a ublížit mi. Jenže já v té době byla už těhotná a bylo mi vše ostatní jedno. Chtěla jsem jen už mít svoji vlastní kompletní rodinu.

Rodina jsme nebyli

Když se narodil syn Honzík, nebyl Roman ještě rozvedený. Ale ani potom se k nám domů moc nehrnul. Zpočátku jsem to chápala, že nechce z jedné domácnosti, hned hupsnout do druhé. Jenže jsem si zároveň představovala, že mi bude se synem pomáhat, že se spolu se mnu bude radovat. Roman se tedy nakonec nechal přemluvit a nastěhoval se k nám domů. Jenže můj vysněný společný rodinný život netrval dlouho.

Byla to prý šance

Jednoho dne Roman přišel s tím, že dostal povolení vycestovat do Anglie na nějaký kongres. Bylo to ještě v době totality a vyjet do západní Evropy se nepodařilo každému. Mělo to být na deset dní. To byla doba, kterou jsem si dokázala představit, že ji bez něj s Honzou zvládneme. A tak Roman odejel, prakticky bez rozloučení. Ne na deset dní, ale na mnoho let.

Krutá pravda

To, že emigroval, jsem se dozvěděla až od státní bezpečnosti, která mě vyslýchala, co jsem o jeho záměrech. Nevěděla jsem samozřejmě nic a navíc jsem se cítila sama velice podvedená. A to nebyl ještě konec. Postupně jsme totiž zjistila, že jeho emigrace nebyla náhlým rozhodnutím a využitím příležitosti, která se nabízela. Plán, že zůstane v Anglii spřádal už dávno. A to se svoji bývalou ženou. Povedlo se jim to. Byli zase rodina. Byl to šílený podraz, zrada. Čisté zoufalství.

Život šel dál

Roman nás naprosto odstřihl. Nenaháněla jsem ho kvůli alimentům a odstřihla ho také. Lásku vystřídala nenávist. Synovi, který mezitím vyrostl jsem řekla, že jeho otec už nežije. Blíž jsme se o tom nebavili. A Roman o sobě nedal nikdy vědět. Syn mezitím dospěl a oženil se.

Nečekané setkání

Před rokem někdo zazvonil u mých dveří. Když jsem otevřela, málem jsem omdlela. Stál tam Roman. Vlastně spíš Romanova kreatura. Vypadal hrozně sešle a nemocně. Byl přece jen o osmlet starší než já. Úplně jsem oněměla. Vybavilo se mi, kolik bolesti a proplakaných nocí mi způsobil a řekla mu, že s ním nechci mluvit. Chvíli prosil. Pak ale odešel a poslal mi dopis. Psal v něm, že s mi chce za všechno omluvit. Že ale na nás nikdy nezapomněl. Synovi prý našetřil dost peněz. Domů prý přijel zemřít. A protože mu mnoho času nezbývá, chtěl by svého syna vidět.

Nechápu svou tvrdost

Omluvu jsem nepřijala, se setkání s Honzou nesouhlasila. Roman za tři měsíce zemřel a Honzovi skutečně odkázal nějaké dědictví. Teprve dnes se můj syn i notáře dozvěděl pravdu. A já se bojím, jak se k tomu ke všemu postaví. Proč jsem nedokázala nemocnému člověku odpustit? Byla bych teď mnohem klidnější.

Jiřina P. (65), Opava