Ten den jsem neměl ani kousek štěstí. Čím více jsem se snažil, tím zlomyslnější trapas mě čekal. A právě proto jsem to místo nakonec dostal.
Byl jsem mladý dvaatřicetiletý inženýr, který živil rodinu. Peněz v tu dobu nebylo dost.Kamarád mi dohodil místo, o které jsem moc stál. Když jsem se sešel s paní ředitelkou, nabídla mi kávu. „Ano rád,“ odpověděl jsem s lehce koženým úsměvem. Paní ředitelka zaúkolovala svoji asistentku a věnovali jsme se pohovoru.Po několika minutách vstoupila do místnosti žena kyprých tvarů a položila přede mě šálek kávy, mlíčko a dva cukry. Poděkoval jsem a pokračoval ve svém monologu. A přitom jsem se palcem a ukazováčkem chopil cukru v papírovém obalu a zatřepal s ním ze strany na stranu, abych vzápětí odtrhl horní okraj obalu.Jenomže jsem nepočítal s tím, že obal byl vinou výrobce částečně rozlepený, a cukr se rozletěl po celém stole, včetně mě a paní ředitelky. „Ježíš, promiňte!“ začal jsem se omlouvat. „Nic se neděje,“ chlácholila mě ředitelka.Pokračoval jsem tedy ve své řeči. Po chvíli jsem se odhodlal uchopit svého kapucína. Jenže plastový růžek určený k odtržení mi zůstal v ruce a já hledal během rozhovoru náhradní způsob, jak to zatracené mléko vydolovat…
Všechno bylo špatně
Napadla mě ta největší hloupost na světě! Udělal jsem do něj nehtem dírku a začal ho mačkat do své kávy jako citron.Přitom jsem se díval paní ředitelce do očí. „Prsk!“ ozvalo se a mléko se – stejně jako cukr – rozletělo nejen po stole, ale také po mojí košili. Úspěšně jsem zamluvil i tento trapas. A teď se konečně napiju! Řekl jsem si, když jsem měl pocit, že jsem řekl vše, co jsem chtěl.Zatímco mluvila paní ředitelka, já decentně zvedal šálek s kávou směrem ke svým ústům. Bohužel v místnosti s námi nejspíš byl nějaký zlomyslný duch, který se rozhodl, že mým trapasům ještě není dost. Ucho šálku bylo tak nešťastně tvarované, že se mi smeklo mezi prsty a dobrá třetina tmavého moku mi přistála mezi nohama.Paní ředitelka vyprskla smíchy. Rudý až za ušima jsem si musel přiznat, že mě ta zatracená káva porazila 3:0 a poté, co mi usmívající se asistentka přinesla vlhký hadřík na utření kalhot, jsem úspěšně dokončil přijímací pohovor a byl na vytoužené místo přijat.
Karel (47), Opava .
