Dnes už jsem vdaná a mám dítě. Na svoji první velkou lásku, kterou ovlivnilo moje stěhování s rodiči do jiného města, ale dodnes vzpomínám…
Poté, co jsem se tenkrát dozvěděla, že se budeme stěhovat do Brna, probrečela jsem celou noc. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, třebaže jsem věděla, že se k tomu schyluje. Najednou mi v plné šíři došlo, že už se neuvidím s Radimem.
Náš vztah od začátku neměl moc šancí na dlouhé trvání. O to silněji jsme ho oba prožívali a byli vděčni za každý den navíc. Já jsem chodila do třetí třídy gymnázia a byla závislá na svých rodičích. Radim, tomu bylo přes třicet.
Byl ženatý, měl sedmiletého syna, a přestože svoji ženu už dávno nemiloval tak jako kdysi, rozvádět se s ní nechtěl. V našem vztahu se pro mě i pro něj zastavil čas.
Konec se rychle blížil
Tak nějak jsem počítala s tím, že po mém přestěhování vztah s Radimem skončí. Věděla jsem, že naše láska má vymezený čas, ale stále jsem si mohla říkat, že zatím nevím dokdy. Teď už jsem to věděla, ale Radimovi jsem to nedokázala říct.
Osmý červenec mě strašil ve snech. Bylo to datum, u kterého jsem si dělala křížek, jako u data úmrtí. A Radim stále nic nevěděl…
Pravdu jsem mu zamlčela
Týden před stěhováním jsme zase byli spolu, daleko za městem, mimo pohledy ostatních lidí. Když jsme se pak loučili, Radim mi řekl: „Teď se deset dní neuvidíme, lásko moje. Musím s ženou a s klukem na dovolenou.
Bude se mi po tobě stýskat…“ Málem jsem omdlela. Deset dní... ale já za týden odjíždím pryč natrvalo, chtělo se mi zakřičet. Byla jsem ale příliš zbabělá na to, abych svému miláčkovi řekla pravdu do očí. Bála jsem se toho, co by následovalo.
Věděla jsem, že Radim by kvůli mně zrušil dovolenou. Události by se daly do pohybu… snad až k rozvodu. Necítila jsem se zralá na to, abych rozvracela něčí manželství…
Byl moje osudová láska
Domů jsem šla jako tělo bez duše, padla jsem na postel a připadalo mi, že jsem umřela. Kdybych nepoznala Radima a vztah s ním, určitě bych už měla cestovní horečku a cítila se slavnostně.
Takhle jsem jen s vyhaslým pohledem pomáhala balit věci, aby zítra, až přijede stěhovací vůz, bylo všechno připraveno. Matka mě podezírala, že jsem tu měla nějakého kluka a že jsem smutná z toho, že ho opouštím.
Skoro se trefila, jen s tím rozdílem, že pro ni jsem byla i v sedmnácti stále malou holkou, která se tak maximálně se spolužákem drží za ručičku. Podobný vztah by pro mě asi byl nahraditelný. Láska s Radimem byla ale taková, která se prožívá jednou za život – osudová.
Spontánní rozhodnutí
První dny v Brně proběhly v horečném zmatku, jaký každé stěhování doprovází. Na chvíli mě to strhlo, hlavu jsem měla plnou nových dojmů, a také jsem věděla, že Radim je pořád ještě pryč s rodinou.
Ráno, den poté, co se měl Radim vrátit, jsem se probudila ve čtyři ráno. Přecházela jsem po svém novém pokoji sem a tam, hlava mi třeštila. V duchu jsem si stále promítala situaci, kdy se Radim dovídá, že jsem se odstěhovala.
Do konce života budu mít na sobě cejch zrádkyně. Pak jsem náhle pocítila takovou lítost, že aniž bych si přesně uvědomovala, co dělám, začala jsem se oblékat, v rychlosti jsem popadla kabelku, vzala trochu peněz, doklady a vyklouzla ven na ulici. Mířila jsem na nádraží.
Čekala jsem, až vyjde
Teprve na nádraží ve svém rodném městečku jsem se vzpamatovala. Jak to udělám? Půjdu a zazvoním u Radimových dveří? Záblesky rozumu ale naštěstí pracovaly, a tak jsem se přesunula k domu, kde můj miláček se svojí rodinou bydlel.
Tady jsem pak čekala, až vyjde ven. Za čtvrt hodiny jsem se dočkala. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky. Sledovala jsem Radima, jak míří na roh ulice. Jakmile se tam ocitl, vystartovala jsem za ním. Když jsem měla jistotu, že nás neuvidí jeho žena, předběhla jsem ho, zastoupila mu cestu a v příští vteřině jsme si padli do náruče. Bylo to, jako bychom se neviděli celou věčnost.
Rozloučili jsme se navždy
Šeptala jsem přerývaně Radimovi o tom, co se stalo v době, kdy byl prč. „Chtěla jsem tě ještě jednou vidět, všechno ti vysvětlit, slyšet tvůj hlas, ujistit tě, že tě mám ráda,“ povídala jsem.
Radim proud mé řeči zastavil vášnivým polibkem. Chvíli jsme stáli v objetí. Potom se Radim musel vrátit domů. Doprovodila jsem ho zpátky na roh ulice Oba jsme věděli, že náš vztah tímto okamžikem končí. Slíbili jsme si sice, že někdy přijedu… ale bylo nám jasné, že to už nebude ono.
Když jsem pak odjížděla zpátky do Brna, obloha se zatáhla a začalo drobně pršet. Vyklonila jsem hlavu z okna vlaku. Kapky dopadaly na moji tvář a mísily se se slzami, které mi stékaly po tváři. Byly to slzy smutku z rozloučení, ale také slzy štěstí z toho, že mi bylo dopřáno prožít tak velkou lásku…
Hanka P. (49), Brněnsko
