Lucie byla vymodlené dítě. Zatímco mě se narodili naši dva raubíři do tří let po svatbě, moje sestra tolik štěstí neměla. Nakonec se to podařilo i jí. Někde se však stala chyba.
Moji synové, Karel s Honzou byli vždycky obyčejní kluci. Chytří, ale žádní myslitelé, tak trochu rošťáci, ale rozhodně ne zlí. Oba si udělali učňák a skončili u řemesla. Samozřejmě, že jsem na ně byla pyšná. Ale s Lucinkou se rovnat nemohli. Už ve školce byla hvězda. Musím uznat, že sestra s manželem na tom měli velkou zásluhu. Dcerce věnovali každou volnou chvilku, dbali na to, aby se věnovala nejenom učení, ale i sportu. Samozřejmě nastoupila do první třídy na školu pro nadané děti a kolem výběru střední se později rozpoutaly hotové manévry.
Pořád s ní mé děti srovnávali
Nemohu říct, že bych setře záviděla, že má tak úspěšné dítě. Ale přece jen mě občas zabolelo, když ji srovnávala s mými syny. Už ve druháku měla jasno, že z ní bude právnička a stala se z ní navíc krásná slečna. Na můj vkus trochu moc namyšlená, ale takoví dnes mladí většinou jsou.
Její rodiče ji ale nijak zvlášť nerozmazlovali. Když si chtěla pořídit něco dražšího, co nesouviselo s učením nebo koníčky, musela si na to vydělat na brigádě. Rok předtím, než nastoupila na vysokou, začalo mou sestru zlobit srdce. Nesměla se namáhat a rozčilovat.
Všude a vždy za hvězdu
Na právech, kam se Lucie samozřejmě dostala, se jí dařilo skvěle. Dokonce dělala zkoušky ve zkráceném termínu. Sestra z ní byla celá paf. Nejenže výtečně studovala, ale ještě si dokázala najít skvěle placenou brigádu. A o tom, že byla opravdu dobře placená, jsem nepochybovala. Když jsem se s ní občas potkala a viděla, co má na sobě, jakou si pořídila kabelku nebo parfém, bylo mi jasné, že vydělává tolik, kolik jsem já nikdy nevydělala. Někdy zkraje podzimu jsem se chystala do Prahy na koncert. Kamarádka mi nabídla nejdřív nocleh na jednu noc, ale nakonec mi zavolala, že jestli chci, mohu klidně zůstat týden. Hodilo se mi to, chtěla jsem se sejít s neteří, abych pak mohla poreferovat sestře, jak se Lucka v Praze má. Taky mi chtěla představit svého přítele, medika. Na koncert jsem vyrazila brzy, a tak jsem měla čas projít se centrem. A před jedním luxusním zlatnictvím jsem uviděla Lucku. Byla oblečená ještě pečlivěji než obvykle a měla, na můj vkus až příliš dokonalý, make-up. Nebyla sama.
S kým se to tam objímá?
Společnost jí dělal muž, asi tak kolem padesátky. Nadšeně mu ukazovala něco za výlohou. Chtěla jsem k ní doběhnout, ale když se k ní ten šedivějící elegán sklonil a začal ji líbat, zarazila jsem se. Tohle přece nebyl žádný mladý medik. Ještě víc jsem ztuhla, když zamířili do obchodu. Po deseti minutách vyšli, a Lucka si nesla v ruce taštičku s logem firmy. Tu noc jsem nemohla spát. Ať jsem to převracela, jak chtěla, vyplývalo mi z toho jediné – a vůbec se mi to nelíbilo. Musím říct, že setkání s neteří bych se teď nejraději vyhnula. Bylo mi jasné, že nedokážu mlčet, a děsila jsem se, jaké odpovědi dostanu na své otázky. Lucie dorazila do kavárny, kde jsme měly sraz, oblečená a nalíčená podstatně střízlivěji, než jak jsem viděla večer. Asi čtvrt hodiny jsem se držela, ale pak už to nešlo. „Včera jsem tě viděla ve městě,“ začala jsem. „Opravdu? A proč ses ke mně nehlásila?“ Lucka mluvila tak lehce, jako by se nic nedělo. „Nebyla jsi sama. A ten dotyčný rozhodně nebyl student medicíny,“neodpustila jsem si. „I když ses k němu chovala, jako by to byl tvůj přítel.“
Šokující reakce
Podívala se na mě chladným pohledem. „A co má být?“ Její hlas zněl lehce pohrdavě. „Podívej, já bych ti nerada křivdila, ale z toho, co jsem viděla, mám dojem, že nemáš brigádu v zahraniční právní firmě. Spíš bych řekla, že si vyděláváš jako prostitutka. Nechápu, jak něco takového můžeš. Tvou mámu by to zabilo.“ Chvíli to vypadalo, že má chuť vychrstnou na mě kávu, co měla na stole před sebou. Nakonec se ale jen jedovatě usmála. „Mou mámu by zabilo, kdybys jí to řekla. A to nechceš.“ „Takže ty to ani nepopíráš?“ „Ale prosím tě,“ opáčila, „zbytečně to dramatizuješ. Krom toho nejsem žádná prostitutka, ale společnice.“ Byla jsem v šoku. „Vždyť studuješ práva. To se nebojíš? Můžeš si úplně zničit život.“ Dívala se na mě jako na hloupou chudinku. „Nejsem zdaleka jediná na právech, kdo má sponzora. O holky od nás je zájem. Je mi jasné, že to nepochopíš, ale když chceš mít určitý životní standard, musíš pro to něco udělat.“
Nemohu dělat vůbec nic
Zbytek našeho rozhovoru si už přesně nevybavuji. Jen vím, že bych jí nejraději dala pár facek. Toho fracka, kterého zajímaly jenom peníze a jeho vlastní prospěch, jsem nepoznávala. Samozřejmě jsem chtěla, aby nechala toho, co dělá. Nejdřív se mi vysmála, pak se tvářila, že to zváží. Domů jsem z Prahy jela jako omráčená. Co jsem měla dělat? Kdybych sestře řekla, jak se věci mají, mohla bych ji zabít. A říct Luciinu tátovi? Ten by to určitě neudržel v tajnosti. Nezbývalo mi nic jiného, než si nechat to ošklivé tajemství pro sebe. Je pro mě těžké, zvlášť v její přítomnosti, tvářit se, že se nic neděje. Ale jinou možnost nemám.
Alena K. (61) Pardubice
