Můj kousek štěstí

Nová kamarádka mého muže!

Některým věcem se dá uvěřit jen těžko. Třeba takové přátelství mezi mužem a ženou bývá většinou jen předehrou k něčemu úplně jinému.

Dvacet devět let je dlouhá doba. Minulý rok v listopadu to bylo právě dvacet sedm let, co jsem s Jardou. Dali jsme se dohromady na táboře, který pořádala pro děti sportovní jednota od nás z města. Postupně se nám narodily tři děti, koupili jsme a opravili domek. Vždycky jsme byli dobrý pár, ale zažili jsme samozřejmě i horší časy. Když manžel přišel o práci, když jsem se já do práce vrátila, když byla nejmladší dcera Alenka nemocná, nebo když nejstaršího syna Filipa vyloučili ze střední školy.

Ze dne na den jsme byli sami

Všechno jsme to přestáli a všechno to strašně rychle uteklo. V jeden okamžik byl náš domek plný malých capartů a najednou byly děti dospělé a pryč z domova. Ze dne na den se nám rozprchly po světě. A tím začalo moje trápení. Nejdřív jsem byla prostě špatná z toho, že jsme zůstali sami. Františkovi se po dětech sice také stýskalo, jenže chlapi tohle berou jinak. Stačilo mu, že zavolají, že se vidíme přes počítač a domů přijedou jednou za půl roku, a když to vyjde, tak na Velikonoce a na Vánoce. Mě to trápilo mnohem víc. Najednou jsem neměla pro koho vařit, o koho se starat. František věděl, že mě ten rozpad mého malého království strašně mrzí. Snažil se vymyslet, co by mě mohlo bavit. Plánoval výlety, změny v domě, předělával zahrádku. Samozřejmě, že jsem ho s ničím nevyhnala. Jenže zatímco on se skutečně bavil, já do toho nedávala srdce.

Sousedka se mi nelíbila

Žijeme na malém městě, každá změna je tu událost. Když se k nám do ulice přistěhovala sousedka v našem věku, nebylo to jiné. Rychle jsem se dozvěděla, že Alice je vdova, bezdětná a do našeho městečka se odstěhovala proto, že chtěla udělat tlustou čáru za minulostí. Nijak zvlášť sympatická mi nebyla. Nemám ráda takové ty hyperaktivní ženy, které si pořád dokazují, kolik toho zvládnou a myšlenkám na stárnutí se vyhýbají tím, že bez ustání zkoušejí něco nového. Nezazlívám jim to, ale vadí mi, že mívají tendenci dívat se na ostatní tak trochu svrchu. Jako by ten, kdo se chová jinak než ony, byl nějak méněcenný. Jardovi se ale očividně líbila. Několikrát jsem z okna viděla, jak se s ní dal na ulici do řeči. V domácnosti zrovna dvakrát šikovná nebyla, každou chvilku potřebovala s něčím pomoci, a tak si „půjčovala“ Jardu. Nejdřív mi to přišlo legrační, ale trávil u ní čím dál tím víc času. Najednou mi to vadilo. Nejsem žádná žárlivka, udělala jsem na to pár vtípků, jenže to, jak se čertil a zastával se jí, mě zaskočilo a taky se mě to dost dotklo. Nakonec mi začala paní sousedka lézt na nervy a neudržela jsem se. „Chápu že je nešikovná chudinka a kvůli všem těm svým aktivitám nemá čas starat se o domácnost sama. Ale nechápu, proč u ní musíš zadarmo otročit. Možná bys jí občas mohl poslat do háje, až zase bude něco chtít.“

Trávil u ní moc času

Čekala jsem, že mi dá za pravdu, nebo jen něco zavrčí jako odpověď. Omyl. Podíval se na mě, tak ošklivě znuděně a naštvaně. V poslední době jsem u něj podobné pohledy občas vídala. Nevěděla jsem, co znamenají, jen jsem tušila, že něco není úplně v pořádku. „Alice není žádná nešikovná chudinka,“ osopil se na mě. „Abys věděla, je to moc fajn ženská a na rozdíl od tebe je i zajímavá, protože se nezakopala a dělá zajímavé věci. Ty na ni prostě žárlíš.“ Koukala jsem na něj jako na zjevení a cítila, jak mi žaludek svírá ledová ruka. Po tolika letech, po dětech, po tom, co jsme spolu prožili, se najednou můj muž obrací proti mně, a zastává se nějaké sebestředné ženské? Ani nevím, jak jsem mu dokázala odpovědět.

Byla to zrada

„No, až doteď jsem nežárlila. Ale když se za ni tak bereš, začínám mít pocit, že bych asi měla. I když mi není tak docela jasné, co na ní vidíš.“ Hlas se mi třásl a připadala jsem si jako ve zlém snu. Tohohle člověka, co stál proti mně, jsem neznala. „Pane bože, to snad nemyslíš vážně,“ pohrdání v jeho hlase mě zmrazilo ještě víc. „To  nechápu, jak můžeš uvažovat tak primitivně. Alice je moje kamarádka. A jsem rád, že ji mám. Konečně je tu někdo, koho skutečně zajímají moje názory a mé plány. Tobě taky nikdo nebrání, aby sis našla kamarády. I když to půjde dost těžko. Nevím, co zajímavého bys jim mohla nabídnout.“Od této chvíle si tu hádku už moc nevybavuji. Bude to znít jako klišé, ale můj svět se v tu chvíli sesypal. Čekala bych leccos, ale takovou zradu?

Omluvy jsem se nedočkala

Myslela jsem, že Jardovi dojde, jak mi ublížil, a omluví se mi. Kdepak. Od té doby, co mi tak pěkně od plic vysvětlil, jak jsem hrozná, se ke mně chová jako k cizí. Promluvit si se mnou nechce, prý už mi všechno řekl. Nemyslím si, že by mi byl nevěrný, to by byl spokojenější. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že by rád začal nový život s paní sousedkou a ve mně vidí nepříjemnou překážku. Na chvilku mě napadlo, že bych se třeba mohla změnit. Ale mám ze sebe dělat něco, co nejsem, abych přesvědčila muže, který už o mě nestojí? Já ho mám pořád ráda.

Jenže to nic neznamená. Dana H. (61), Opavsko

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden