O dům jsem přišla, vezmou mi i dítě?

Nemám se kam vrátit. Až mě pustí, budu asi spát pod mostem. Takový trest jsem si snad nezasloužila. Chtěla jsem jen trochu víc peněz. Potrestal mě nejen stát, ale i vlastní matka.

Na začátku jsem nám chtěla jen trochu přilepšit, ale když to vyšlo jednou, zkusila jsem to znovu. A on provoz domu něco stál a já jsem na to byla sama. Tajně jsem si jako účetní ve firmě posílala na svůj účet peníze nejméně čtyři roky. S jídlem roste chuť, a protože jsem to ze svého místa dokázala dobře zamaskovat, byla jsem pořád odvážnější.

Také vás může zajímat ...

Jeden měsíc třicet tisíc, další čtyřicet a tak pořád dál. Byla to slušně velká firma a v tu dobu také velmi dobře prosperovala, takže majitelé nic zvláštního nepozorovali.Alespoň zpočátku. A my si s dcerou mohli dopřát hezkou dovolenou u moře, koupit si auto, zajít si do restaurace a podobně.

Moje Lucinka byla ještě malá, bylo jí jen šest, ale já jsem chtěla, aby netrpěla nouzí, aby žila od začátku svého života na slušné úrovni, ano snad i v přepychu. Myslela jsem, že tím ji zajistím stejný celý další život.

Co jsem mohla dělat jiného.

Máma mi odešla

Na začátku toho mého příběhu, tedy té jeho části, když začalo jít všechno špatným směrem, nás Lucinky otec Roman opustil. Zmizel někde ve světě a psal jen občas pohledy, aby své holčičce připomněl, že má taky tatínka. Jenomže tatínka někde v tramtárii, k čemu jí takový je? A těch pár hadříků, co poslal k Vánocům, to bylo spíš k pláči.

Naštěstí mi tenkrát s Lucií pomáhala moje máma, takže jsem mohla pracovat. Ale kdybych bývala o práci přišla, mohlo být všechno jinak, neměla bych ve firmě zpronevěru a nemusela jít na pět let do vězení. Ono to totiž bylo hodně peněz. Přes dva miliony! Když se na to přišlo, mohla jsem jít do vězení s pocitem, že je o Lucii postaráno.

Ale maminka po dvou letech zemřela a Lucie měla zůstat sama.

Na mé dítě si už „brousila zuby sociálka“, hrozilo, že skončí v nějakém ústavu a vyroste nejen bez mámy, ale bez kteréhokoli blízkého člověka.

Vypočítavý tatínek

Snad by mě pouštěli občas za ní na návštěvu, kdybych dostala volno a důvěru. Jenomže právě v tuhle chvíli se zčistajasna objevil její otec, můj bývalý přítel, a najednou se o Lucku zajímal, že prý si ji vezme k sobě. Z toho „k sobě“ se nakonec vyklubalo, že spíše on bude bydlet v domě u své dcery. To by mně nevadilo, jenomže jeho úmysly byly ještě více nekalé.

Toho všeho jsem se měla dopídit až posléze. Pořád nad tím ve vězení přemýšlím. Mám hodně času. A přišla jsem na věci, které mi zpětně skládají celý můj příběh do nových souvislostí. Jen mě mrzí, že už nemůžu mluvit se svou mámou, aby mi moje podezření mohla potvrdit, nebo vyvrátit.

A taky bych jí řekla, že se mi tedy pomstila dost hrozně.

Najednou se vrátila i sestra

Když probíhalo dědické řízení, vyšlo najevo, že matka mě před svou smrtí zbavila dědických práv, což nebylo vzhledem k mému trestu nijak těžké, a vilu přepsala na mou sestru Jiřinu! Není divu, že sestra, která byla do té doby ve Švýcarsku a ani s námi nijak nekomunikovala, tedy se mnou vůbec ne, se honem honem vrátila.

Dům je teď její a zdá se, že jí vůbec nečiní problém, že v něm s ní bydlí i Roman s Luckou. Začíná mi to nějak všechno docházet a myslím, že se má sestra i on se museli poznat někde ve světě už dříve a možná, že spolu začali chodit ještě předtím, dokonce snad spolu do zahraničí odcestovali. A teď se najednou vracejí, když se jim to hodí. Jako kdyby to byl jejich promyšlený plán.

A já jim pomohla.

Mohu si za to opravdu sama?

A já? Dostala jsem se do té situace vlastní vinou? Z větší části určitě, ale na začátku byl útěk mého přítele od nás. Nechal nás samotné a já se musela starat. Samozřejmě, starala jsem se zcela nesprávně, i když původně s úmysly vlastně čistými. A když si ještě uvědomím, že mě do všeho dostal s mou vlastní sestrou, je mi do breku. Mě stát odsoudil a oni získali dům.

A já půjdu po propuštění na ulici. A možná přijdu i o dítě. Když svůj příběh vyprávím ostatním tady za mřížemi, dávají mi mnoho rad. Některé holky by se na mém místě pomstily, ale z toho mi jde až mráz po zádech. Nerozpakovaly by se použít násilí a spáchat ten nejtěžší zločin. Ale natolik mě kriminál nezměnil, abych byla schopna něčeho takového.

Já jsem chtěla jen trochu více peněz, než mi patřilo. To je můj největší zločin. Pro sebe a pro dítě. Ano, nebylo těch peněz trochu, ale hodně. Ale nakonec co, vždyť majitelé firmy měli značný majetek, žili v přepychu a nějaký milion jim rozhodně vůbec nechyběl. Já teď ale nemám nic. Vůbec nic.

Ani budoucnost.

Marcela (47), Ostrava .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

reklama