Láska mívá spoustu podob a jednou z nich je i tolerance.

V každém manželství dříve či později přijde nějaká krize. Pokud se lidé mají rádi nebo si umí vyjít vstříc, tak tu krizi vyřeší. Někdy ale nastanou situace, o kterých si člověk předtím ani nedovedl představit, že přijdou.

Nechtěla jsem být na odpis

S Adamem, mým mužem, jsme si ve většině věcí bezvadně rozuměli. Dokázali jsme se také pořádně pohádat a jak se říká, vjet si do vlasů, ale naše horké hlavy zase hned vychladly a jeden druhého jsme vždy ujišťovali o své náklonnosti. V praktických záležitostech i v názorech, třeba na výchovu dětí a podobně, jsme měli podobný pohled na svět. Krize ale přišla někde úplně jinde. Postupně mi docházelo, že Adama přestává zajímat náš intimní život a byla jsem z toho smutná. Vzájemná vášeň přitom bývala jednou z věcí, které nás ještě hodně dlouho po svatbě velmi sbližovala. Situace dospěla až do kritického bodu, kdy nedocházelo ani k „plnění manželských povinností“. Ve dvaačtyřiceti letech jsem se rozhodně necítila jako nějaká žena na odpis. Chtěla jsem to řešit, ale nevěděla jsem jak. S Adamem jsem si o tom přímo netroufala promluvit. Zbývalo jediné, poradit se s kamarádkami. Postupně jsem se svěřila třem a každá z nich mi řekla to samé: abych si našla milence. Prý nemám mít výčitky, budu to vlastně dělat pro udržení svého manželství.

Viděla jsem v něm příležitost

Nejprve se mi takové řešení příčilo. Ani jsem netušila, jak bych vlastně měla nějakého milence hledat. Přes seznamku? Jenže pak jsem jednoho dne potkala Vojtu. Málokdy v životě se mi stalo, že bych při prvním pohledu z očí do očí před nějakým mužem skoro padla do kolen. Vojta byl po dlouhé době přesně ten případ. Samozřejmě v tom hrály roli i další okolnosti: byl to obecně pěkný chlap, viděla jsem na něm, že i já se mu líbím – a tělesná láska mi opravdu hodně dlouho chyběla. Možná mě moralistky odsoudí, ale já jsem prostě ve Vojtovi viděla přesně tu příležitost, jakou mi doporučovaly kamarádky. A to byl jen první dojem, čím více jsem ho poznávala, tím víc se mi líbil a zamlouval. Byla jsem s ním nevěrná poprvé v životě a provinile jsem se cítila jen trochu. Nějaké ty výčitky vůči Adamovi tam samozřejmě byly. Po dalších schůzkách jich ale ubývalo.

Skončilo to nečekaným setkáním

Z Vojty se stal pevný bod v mém životě. Scházeli jsme se tajně a snažili jsme se to nepřehánět. Hned na začátku jsem mu řekla, že jsem vdaná a nemíním na tom nic měnit. Pokud by se do mě zamiloval tak, že by naléhal, abych se rozvedla, hned náš milenecký vztah ukončím. S touto podmínkou souhlasil. Naše setkání se odehrávala v jeho bytě, který byl na jiném konci Prahy. Po celou dobu jsem si myslela, že jsem dost opatrná a že Adam nemá o ničem tušení. Choval se dál normálně, bohužel včetně nezájmu o fyzické sblížení. Všechno se prozradilo až po dvou letech tajného vztahu. Jak se říká, svět je malý a tak jsme se jednoho dne potkali. Vojta mě doprovázel k autu a náhle proti nám po chodníku šel Adam. Zatrnulo ve mně. Manžel udělal něco nepochopitelného. Dělal, že si nás nevšiml a přešel na druhý chodník. Doma jsme se ale pak stejně setkali a nešlo o tom mlčet. A Adam mě překvapil. Řekl mi, že o mém milenci ví už skoro od začátku. Už nás kdysi náhodně viděl a pak mu to potvrdila jedna z těch kamarádek, se kterými jsem se radila. Skoro se mi omlouval, že nehájil svoji „čest“. Prozradil mi, že už delší dobu má zdravotní problémy a když se k tomu připočetl stres z práce, věděl, že už mi nebude stačit jako muž. Věděl, jak to vnímám a přijal řešení, které jsem zvolila. Po tomto rozhovoru jsem se s Vojtou rozešla, už bych se s ním scházet nemohla. Toho, co se mezi ním a mnou odehrálo, ale nelituji.

Iveta B. (44), Praha