Rodinu tvoří hlavně vztahy mezi jejími členy. A když se ty vztahy naruší, rodina se pomalu rozpadá.
Měla jsem v životě velké štěstí na partnera. S Lubošem jsem se seznámila v tanečních. Došla jsem si pro něho při dámské volence. Zjistili jsme, že si báječně rozumíme a většinu tanečního kurzu už jsme tvořili nerozlučnou dvojici. Vydrželo nám to i po maturitě. Se svatbou jsme si ale dali trochu načas, než Luboš dokončil vysokou školu. Pak už zbývalo ke štěstí jen jediné: nějaké to miminko v kočárku.
Navrhla jsem, ať si někoho najde!
Rok jsme se snažili o početí a nedařilo se. Začali jsme z toho být trochu nervózní, tím spíš, že se nás všichni známí neustále ptali, kdy konečně založíme rodinu. Po roce jsme se s Lubošem dohodli, že se oba necháme podrobně vyšetřit. První výsledky ukazovaly, že je všechno v pořádku. Ani po dalších dvou letech se mi ale nepodařilo otěhotnět. Přišlo to pak nečekaně, když už jsme to skoro vzdávali. Bohužel ve třetím měsíci jsem o očekávaného potomka přišla. Musela jsem přitom podstoupit komplikovanou operaci. Závěr lékařů na jejím konci byl tvrdý a tragický: už nikdy nebudu moci mít děti. Navrhla jsem tehdy Lubošovi, abychom se rozvedli a on ať si najde jinou partnerku, která bude schopná dát mu syna nebo dceru. Rezolutně to odmítl. Prohlásil, že my dva jsme si souzeni a že se mnou bude šťastný i bez dětí. Nakonec to byl on, kdo navrhl řešení: adopci. Nějaký čas jsem se té myšlence bránila. Potom jsem souhlasila. Za rok a dva měsíce jsme si domů přivezli malého Vojtíška.
Bála jsem se odcizení
Mateřství, i když za cenu adopce, mě úplně změnilo. Najednou jsem znovu měla radost ze života a našla jsem jeho nový smysl. To, že jsme měli Vojtu, ještě více upevnilo náš vztah. Připadalo mi, že šťastnější ani nemůžu být. Na začátku jsme vlastně ani nepřemýšleli, jestli jednou našemu synovi řekneme, že jsme ho adoptovali. Jak ale vyrůstal, začala ta otázka nabývat na významu. Kromě nás o Vojtově původu věděli různí příbuzní a známí. Nechtěla jsem, aby jednoho dne nějakou náhodou synovi prozradil pravdu někdo z nich. Jenže přesně to se nakonec bohužel stalo. Dnes vím, že to byla i naše chyba, protože jsme to tak dlouho odkládali. Podvědomě jsem se bála, že by se nám syn mohl odcizit. Kdyby se to ale býval dozvěděl třeba ještě v předškolním věku, asi by se s tím vyrovnal lépe než ve věku, ve kterém to pak skutečně přišlo: v problematické pubertě.
Snad to jednou pochopí
Jednoho dne jsme prožili šok, když se Vojta nevrátil ze školy. Obvolali jsme téměř všechny jeho kamarády, ale nikdo neměl ponětí, kde je. Zmocnil se mě opravdový strach, málem jsem se zhroutila. K večeru jsme jeho zmizení nahlásili na policii. Vojta se nevrátil ani na noc a to už jsem opravdu šílela. Marně se mě Luboš snažil uklidnit. Syna nakonec našli druhý den u jednoho z kamarádů, který ho před námi zapřel. A vzápětí se ukázal důvod Vojtova zmizení. Dozvěděl se pravdu o svém původu. Prozradili mu to jedni naši známí, se kterými jsme se nedávno dostali do sporu. Tohle byla jejich pomsta. Nastalo pro nás strašně složité období. Vojta k nám ztratil důvěru. Žít s námi musel, ale už jsem neměla pocit, že tvoříme rodinu. Snažili jsme se mluvit se synem na rovinu, jenže to jsme měli udělat už dřív. Čím více „rozumu“ nyní pobíral, tím více se nám vzdaloval. Dopadlo to tak, že raději v patnácti letech po základní škole odešel na internát. Dnes je situace taková, že Vojtu, kterému je přes dvacet, vídáme jen občas. Nezanevřel na nás úplně, ale ty krásné roky, které jsme prožívali do té doby, než se dozvěděl pravdu, už se nevrátí. Moc doufám, že si jednou uvědomí, co všechno jsme pro něho udělali, i když nejsme jeho biologičtí rodiče. Pro nás je to pořád náš syn!
Mirka D. (49), Zlín
