Člověk si může plánovat krásnou budoucnost. Pak ale narazí na překážku, která se nedá překonat.
V životě někdy stačí jediný chybný krok, za který člověk vlastně ani nemůže, a všechno se odvíjí jinak. Poznala jsem to na svém osudu, alespoň co se vztahů týká. V jednadvaceti jsem se bláznivě zamilovala do kolegy v zaměstnání, kterému bylo o pět let víc. Psala se osmdesátá léta. Na dovolenou se tenkrát jezdilo skoro výhradně jen do socialistických států. Mirek, jak se kolega jmenoval, mi nejprve připadal nedostižný. Pak se ale situace změnila.
Věděla jsem, že je to ten pravý!
Na prvomájové oslavě, kam jsme všichni samozřejmě povinně museli, jsme se s Mirkem trochu opili. Nevyčítala jsem si to, protože jinak bych asi nenašla odvahu říct mu, že se mi líbí. Čekala jsem odmítnutí, ale kupodivu řekl, že já se mu líbím také. Ještě téhož odpoledne jsem dostala polibek pod rozkvetlou třešní. Od toho dne jsem byla nejšťastnější ženou na světě. Začali jsme spolu chodit. Trávili jsme spolu hodně času, na procházkách, na výletech a nakonec i u Mirka v garsonce. Věděla jsem stoprocentně, že to je ten pravý muž pro život, se kterým chci být a mít s ním děti. Kdo by býval tušil, že náš vztah skončí kvůli něčemu, co mi i dnes připadá nedůležité. Mirkovi se totiž podařilo získat poukazy na zájezd k moři, do Bulharska. Bral jako samozřejmost, že pojedu s ním. Tedy ne pojedu, ale poletím. Jakmile jsem si to uvědomila, zmocnil se mě strach. Byla jsem si skoro jistá, že do letadla mě nikdo nikdy nedostane. Jak to ale Mirkovi sdělit?
Nechala jsem se přemluvit
Jak se blížil termín dovolené, sváděla jsem čím dál tím těžší vnitřní boj. V hlavě se mi střídaly dva obrazy. Ten první ukazoval, jak jsem se svým milým šťastná pod rozpáleným sluncem v mořských vlnách. Nikdy jsem u moře nebyla. Ten druhý pak ale varoval, že letadlo může spadnout a že kdybych do něho nastoupila, zhroutím se a začnu křičet. Mirek by se pak se mnou určitě rozešel. Svěřila jsem se s obavami rodičům, ale ti mě uklidňovali, ať se nebojím. Vždyť přece budu mít Mirka v letadle vedle sebe. Přesvědčili mě. Se sbaleným zavazadlem jsem v den odletu dokonce stála na letišti. Pamatuji, jak jsem v duchu skoro umírala hrůzou. A pak, když mělo dojít k odbavování, jsem to vzdala. Omluvila jsem se Mirkovi a beze slova z letiště odešla. Odletěl beze mě. Teprve postupně mi docházelo, co se vlastně stalo. Já ale nemohla jednat jinak, ta hrůza z létání byla silnější!
Žádné manželství mi nevyšlo
Když se měl Mirek vrátit z dovolené, bála jsem se jít do práce. Stejně jsem nakonec musela. Moje nejhorší obavy se naplnily.Tvářil se chladně a navíc mi řekl, že se v Bulharsku dal dohromady s jinou dívkou. V těch dnech jsem dokonce uvažovala o sebevraždě. Pak jsem zvolila jiné řešení: změnila jsem práci. S Mirkem jsem se pak už nikdy neviděla. Asi tak za půl roku jsem se seznámila s jiným partnerem. Petr nebyl zdaleka tak ideální jako Mirek. Čekala jsem s ním ale dítě a tak jsme se vzali. Do roka jsme šli od sebe kvůli Petrově nevěře. Tuhle situaci jsem pak zažila ještě jednou s dalším manželem. Nakonec jsem se dvěma dětmi skončila po boku muže, staršího o dvacet let. Nemohla jsem si na nic stěžovat, ale velká romantická láska to určitě nebyla. Nevzali jsme se. Přítel zemřel před třemi lety, děti jsou dospělé a já jsem sama. Kdybych v sobě bývala překonala ten strach, mohla jsem být šťastná. Pravdou ale je, že ani potom nikdy v životě letadlem neletěla.
Marie L. (52), Praha
