Zaměstnání v ryze mužském kolektivu jsem se nejprve bála. Časem jsem však zjistila, že je mezi kolegy mnohem více legrace než kdekoliv jinde.
Bylo mi krásných dvacet let, když jsem jako mladá maminka nastoupila po mateřské znovu do práce. Manžel dostal novou pracovní nabídku a k ní i služební byt, což se nám jako rodině s malým synkem hodilo. Sehnat školku pro syna nebyl v té době ještě problém, proto jsem mohla do nové práce nastoupit takřka hned. Mělo to ale jeden háček. Nejednalo se totiž vůbec o práci v mém oboru! Byla jsem vyučená švadlena a ve městě, kam jsme se přestěhovali, bych se svou prací neuživila. Nová práce pro mě byla výzvou, které jsem byla odhodlaná čelit. A to i přesto, že se jednalo o práci, které jsem vůbec nerozuměla.
Velkolepé přivítání
Šlo o práci ve firmě, kde opravují motory, žehličky nebo pračky a já jim tam měla pomáhat. Já, jakožto jemný člověk, který znal jen jehlu, nit a šicí stroj, jsem si nedovedla vůbec přestavit, co tam budu dělat. Podepsala jsem pracovní smlouvu a zjistila, že název mé pozice zní navíječka motorů. Následně mě paní provozní uvedla do nového pracovního kolektivu. Takové přivítání jsem opravdu nečekala! Hned ve dveřích naší dílny stál jeden můj budoucí kolega s kyticí karafiátů, které byly tehdy v módě. „Vítáme Vás u nás, paní Eliško a doufáme, že se Vám tu bude líbit!“ Když jsem se trochu vzpamatovala a mohla se rozhlédnout kolem sebe, pochopila jsem, proč jsem před chvilkou dostala karafiáty, a proč jsou na mě všichni tak milí. Zdi kolem mě zdobily plakáty stroze oděných dam. Všude byli totiž samí muži!
Rychle jsem se zaučila
Vyfasovala jsem také služební oděv skládající se z montérek, pracovních bot a ochranných rukavic. Důležitější než oblečení však byly rady, které se na mě začaly během chvilky sypat. Byla jsem ze začátku trochu rozpačitá, přece jen jsem byla poslední dva roky zvyklá jen na plínky a kašičky, tak velký zvrat byl pro mě náročný a musela jsem to všechno trochu vstřebat. Kluci, jak jsem je po pár dnech začala familiérně označovat, mě rychle naučili, jak převíjet malé motůrky, jak vyměňovat ložiska nebo vypisovat opravenky. Práce mě bavila. A hlavně při ní byla ohromná legrace. Zřejmě si opravdu vážili mé přítomnosti, vařili mi kávu a nebyli vůbec hrubí nebo sprostí, jak by se od mužského kolektivu dalo čekat. Ačkoli měli většinu dne umouněné ruce, na tváři měli skoro pořád úsměv.
Vyrobili mi šatnu
Pár vtipů a nástrah, které na mě připravili, však musím zmínit. Třeba převlékání. Dokud jsem nepřišla já, byli na dílně opravdu samí muži, a proto převlékání nijak neřešili. Ráno přišli do práce, v rohu se převlékli do montérek a své civilní oblečení uložili do skříněk. Zřejmě si pak nikdo neuvědomil, že dohromady se tady asi převlékat nemůžeme. Klukům by to nevadilo, mně však samozřejmě ano. Ale protože byli hoši šikovní a vynalézaví, stačil jim provázek, kus plátna a pár hřebíčků, a moje šatnička v rohu místnosti byla na světě.
Jen v podprsence
Byla jsem ve svém mužském kolektivu spokojená. Atmosféra se začínala lehce uvolňovat a já jsem netušila, že se záhy uvolní ještě víc. Jednoho rána jsem se převlékala. V klidu své šatny jsem si zrovna svlékala tričko a poslouchala přitom hovor kolegy se zákazníkem, který chtěl opravit zánovní vysavač. Pak jsem zaslechla burácející smích. Vůbec mě nenapadlo, že by se někdo smál na můj účet. Ale bylo tomu tak. Ten lump Franta, který seděl nejblíž mé šatny, navázal na plátno lanko a když jsem se převlékala, pomalu roztahoval zataženou látku až tak, že jsem zůstala na odiv všem pánům jen v podprsence. Kalhoty jsem naštěstí měla. „Vy jste hrozný,“ začala jsem hned křičet a rukama jsem si maskovala odhalené tělo. Chlapi i zákazník se smáli jako blázni. Po chvíli jsem se začala smát taky. A když mi pak donesli na usmířenou zákusek z místního bufetu, tuhle taškařici jsem jim odpustila.
Pomsta byla sladká
Samozřejmě jsem nemohla nechat věci jen tak a tajně jsem začala spřádat plány, jak jim to oplatím. A dočkala jsem se brzy. Kolega Franta nosil v práci staré nazouváky, které stály vždy na stejném místě. Můj nápad byl jednoduchý – boty mu přibiju k zemi, a až do nich ráno vklouzne, prostě se neodlepí. Vzala jsem pár dlouhých hřebíků a velkých kladivem jsem zatloukla jeden vedle druhého. Předtím jsem samozřejmě vyndala z obou bot vložky, které jsem po přibití znovu vložila tak, že nebylo vůbec nic poznat. Den nato vrazil Franta do dílny pln sil a elánu. Rychle se převlékl do montérek a už mířil ke svým botám. Jako obvykle vklouzl do svých bot, ale jelikož byly přibité, převalil se na záda a ležel tam a nevěřícně tápal. Když uviděl moje slzy a slyšel můj smích, který přehlušil i smích všech chlapů na dílně, bylo mu vše jasné.
Humorné vzpomínky
Takových historek jsme za těch dlouhých třicet let, které jsem v dílně mezi muži strávila, zažili nespočet. Měnilo se osazenstvo i technika, sranda se nás však držela a my za ni byli rádi. Později přišla další kolegyně, která si nakonec mezi hochy v dílně vyhlédla toho svého. Inu pracovat mezi muži se prostě někdy vyplatí, jen člověk musí mít nervy z oceli a velký smysl pro humor!
Eliška P. (69), jižní Morava
