Moje chvilka pohody

Ochraňoval mě i po své smrti

Můj Jarda se o mě celý život staral. Když odešel na onen svět, moc mi chyběl. Po čase jsem však zjistila, že je se mnou svým způsobem i nadále…

S Jardou jsme se seznámili, když nám bylo oběma sedmnáct let. Ve dvaceti jsme se vzali a prožili jsme bok po boku celý život. Přivedli jsme na svět dva úžasné syny a stali se pyšnými prarodiči tří roztomilých vnoučat.

Když jsme odešli oba do důchodu, často jsme vnoučky hlídali. Mimo to jsme také zvelebovali naši chaloupku se zahrádkou a občas jsme si vyrazili do divadla a na dobrou večeři nebo na menší výlet. Pro někoho možná nuda, ale nám to tak vyhovovalo.

Vždy mě opatroval

Od první chvíle, co jsem Jardu znala, jsem věděla, že je hodně starostlivý. Vždy myslel na nejhorší a na všechny situace se snažil předem připravit. Když jsem byla s druhým synem na rizikovém těhotenství, nedovolil mi pomalu ani vstát z postele a pořád kolem mě poskakoval a ptal se, zda se cítím dobře nebo jestli něco nepotřebuji.

O několik let později, to mi bylo zrovna padesát, jsem si zlomila ruku a Jarda opět převzal všechny povinnosti na svoje bedra. Byl to takový můj anděl strážný. Vždy se o všechno postaral, všechno zařídil.

Byl plný sil a energie. Nepamatuji si, že by za celý svůj život stonal. O to větší to pro mě byla rána, když se jednoho dne vrátil od doktora s tím, že mu našli rakovinu. Bylo to jako blesk z čistého nebe.

Návštěvy hřbitova

Snažila jsem se být manželovi oporou a dělat všechno možné, abych mu ulehčila. Po dvou letech ho však nemoc udolala a já zůstala sama. Synové se mi snažili hodně pomáhat a být mi oporou, ale přece jen už měli vlastní rodiny a museli se starat i o své ženy a děti.

Volný čas jsem trávila převážně na hřbitově, kde jsem si se svým milovaným Jardou povídala. V jednu chvíli jsem měla pocit, že ho vidím v dáli na hřbitově stát a dokonce jsem slyšela i jeho hlas. „Lado, děláš mi starosti,“ povídal. Protřela jsem si oči a když jsem se na to místo znovu zadívala, nikdo tam nestál.

Dala jsem slib

Večer, když jsem zase fňukala nad našimi fotkami, jsem musela dát Jarouškovi za pravdu. „Máš pravdu táto,“ špitla jsem. „Jenom tu bulím a dělám ti starosti i tam nahoře. Jenže, když ty mi tolik chybíš.

Ale slibuji ti, že se dám dohromady, už kvůli našim dětem a vnoučatům.“ A co jsem řekla, to jsem taky udělala. Synové i vnoučata měli radost, že se jim vrátila jejich stará babička, se kterou je legrace. Za Jardou jsem i nadále chodila na hřbitov a povídala mu, co se u nás děje.

Promluvil ke mně

O několik dní později jsem měla sen. Manžel mě v něm budil a chtěl, abych utekla z bytu pryč. Že prý jinak zemřu. Jeho hlas byl neodbytný. Vstala jsem a cítila, že něco není v pořádku. Dopotácela jsem se před dveře bytu.

Víc si nepamatuji. Když jsem se probrala v nemocnici, doktor říkal, že jsem měla štěstí. V mém bytě totiž unikal plyn a kdybych spala dál, zemřela bych. Starostlivý Jarda mi tak zachránil život i z onoho světa.

Ladislava M. (70), Kladno

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden