Neuměla jsem si najít cestu k nové partnerce svého otce a ta se mi po smrti zřejmě mstí.
Nikdy jsem nedokázala svému otci opustit, že moji matku opustil po dvaceti letech klidného společného soužití. Vztah svých rodičů jsem vždycky považovala za ideální. Nehádali se, alespoň ne přede mnou a bratrem, byli vůči sobě pozorní. Pak se najednou otec zbláznil do ženy o generaci mladší – bylo jí dokonce o rok méně než mně – a všechno zničil.
Své pocity jsme skrývaly
Rozvod rodičů ve mně zůstal jako celoživotní trauma. Ivanu, svoji macechu, jsem nikdy do svého srdce nepřijala. S otcem jsem skoro přestala mluvit, jenže mě k tomu nepřímo nutily moje děti, které ho jako svého dědečka přijaly a zbožňovaly. Nedalo se tomu zabránit, bydlel s Ivanou o pár ulic dál. Kromě macechy jsem pak získala i nevlastního bratra Radka, když se otci s novou partnerkou narodil syn. Taková komplikovaná rodinná situace se mi vůbec nelíbila, jenže se s ní nedalo nic dělat. S Ivanou jsme se srdečně nenáviděly, i když jsme se to snažily nedávat okatě najevo. Pohledy, které jsme si vyměňovaly, ale mluvily za všechno. Věnovala jsem se své rodině a doufala, že s Jirkou, mým manželem, mě žádná podobná zrada nečeká. Maminka mi zemřela, když mi bylo čtyřicet. Jednoho dne se jí prostě zastavilo srdce. Těžce jsem nesla, že na pohřbu se objevil i otec s Ivanou. Později jsem mu to rázně vyčetla. Bránil se, že to přece byla slušnost a povinnost, i ze strany jeho nové partnerky.
Začalo to po obřadu
Otec matku přežil o patnáct let. Nebylo divné, že jako celoživotní kuřák zemřel na rakovinu plic. Na jeho pohřbu jsem se svojí macechou vůbec nepromluvila, i když ona se o to snažila. Netušila jsem, jak málo času jí ještě osud dopřál. Ivana totiž zemřela necelý rok nato. Byla to nešťastná náhoda, otrávila se plynem unikajícím z karmy. Dlouho jsem rozvažovala, jestli jí mám jít na pohřeb. Nevlastní bratr Radek mě ale přišel osobně pozvat a tak jsem odhodila léty nastřádanou nenávist a obřadu jsem se zúčastnila. Už během pohřbu jsem se cítila divně. Když pak rakev s Ivanou opouštěla smuteční místo, hrozně jsem se polekala. Na pár vteřin se mi totiž zdálo, že vedle odjíždějící rakve stojí nějaká postava. Vypadala právě jako moje macecha. Moje stísněné pocity se ještě znásobily, když se mě Radek zeptal, jestli jsem v pořádku – prý že vypadám, jako bych viděla nějakého ducha. Vymluvila jsem se na únavu a na to, že na mě příliš zapůsobila atmosféra místa. Když jsem pak vycházela z obřadní síně ven, uviděla jsem tu postavu znovu. Nyní už jsem neměla pochybnosti: ten přízrak měl skutečně podobu Ivany!
Nevím, co s tím
Od toho dne mi začaly těžké chvíle. Nejprve jsem nechtěla věřit, že by se něco takového mohlo skutečně odehrávat, ale s každým dalším zjevením přízraku jsem ztrácela nervy víc a víc. Nevěděla jsem, jestli se mám někomu svěřit. Bylo mi jasné, že manžel jako prakticky založený muž by se mi vysmál nebo by mi doporučil návštěvu psychiatra. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to jsou jen vidiny. Pak jsem ale jednou přízrak macechy spatřila, když jsem se vracela potmě domů. Tentokrát nezůstal u toho, aby mě jen pozoroval z dálky. Duch Ivany se ke mně přiblížil a já cítila, jak mě ovanul ledový závan. Vykřikla jsem a utíkala domů, ale dál jsem vnímala, že mám přízrak v zádech. Po této příhodě jsem se svěřila jedné kamarádce, kterou vždy zajímaly věci mezi nebem a zemí. Doporučila mi, abych zašla do kostela, za macechu se pomodlila, zapálila svíčku a hlavně jí ve svém srdci odpustila. Udělala jsem to, jak mi řekla, ale pomohlo to jen na pár měsíců. V současné době dál nevím, kdy a kde se mi přízrak zjeví. Snad by pro mě mohla mít radu některá z čtenářek vašeho časopisu.
Lenka Z., (58), Liberec
