Jak já jsem Reného milovala! Dýchala bych za něj. Byla jsem té lásky tak plná, že bych mu odpustila cokoli. Jen ne to, co udělal.
Byl to štramák, za kterým se každá ohlédla. Zábavný ve společnosti, uměl hrát na kytaru jako virtuos, měl velký přehled, ramena přes celá záda a spoustu sebevědomí. Nemohla jsem uvěřit, že mě potkalo takové štěstí a právě já jsem srdce toho světáka, bonvivána, frajera a chlapce z dobré, hodně dobré, rodiny získala. Ty tři roky šly kolem mě jako ve snu. Měla jsem z něho procitnout dost krutě. Z mého těhotenství jsem se ještě vlastně těšila, a to i poté, co jsem tu zprávu se staženým žaludkem Renému sdělovala. Reagoval totiž úžasně, radoval se tak, že mi to vehnalo slzy do očí. S úsměvem mávl nad skutečností, že jsme oba ještě studenti, on tedy vysokoškolák, ale já ještě na „zdrávce“, tedy střední škole pro zdravotní sestřičky, svou pěstěnou rukou. A já se začala těšit. Na co vlastně? Byla jsem těhotná a čekal mě ještě jeden rok studia.
Jsem v tom, a co dál?
Bude to fuška, říkala jsem si po večerech ve svém pokoji, když jsem měla na krajíčku a přemýšlela, jestli budu plakat do polštáře. Ale když jsem si vzpomněla na mou lásku a jeho smělé čelo, bylo mi hned líp. Rodičům jsem ještě nic neřekla. Bála jsem se, že by mi chtěli v mém štěstí bránit a tehdy bych mohla jít před interrupční komisi, kdyby mě naši přemluvili k potratu. Chtěla jsem je postavit před hotovou věc, do situace, ze které není návratu. To dítě jsem prostě chtěla, myslela jsem, že kdybych o něj přišla, přijdu i o Reného. A tak už se po jaru hlásilo léto a na mě začínalo být těhotenství vidět. Musela jsem si s Reném promluvit o tom, jak to uděláme, jak oznámíme svým rodičům tu šťastnou novinu. Prý ať ještě počkám, dostal výjezdní doložku, může jet s kamarády do Alp, až se vrátí, všechno vyřídíme.
Zmizel v dáli
Nevrátil se. V těch dvou slovech je stručně řečeno všechno, co jsem prožívala následujících sedmnáct let. Byla jsem hozena z toho palmového háje zalitého sluncem, z prohřátého písku a nádherných slunečními paprsky zalitých světů do ledové vody, která mi brala dech. Proč se jen najednou celý svět začal chovat, jako že já jsem ta špatná? Tehdy být svobodnou matkou, to byla pro každou ženu životní prohra. „Vychutnávala“ jsem si tu svou roli pár let, než jsem zjistila, že mé zaťaté zuby z boje o přežití ze mě vychovaly docela úspěšnou bojovnici. Udělala jsem si hned po škole kurz na odhadce pozůstalostí a při tom všem srabu, kdy jsem se honila jak šílená, abych zajistila holce a mě dost jídla a ještě ji stačila vychovávat a sebe vzdělávat, jsem vlastně jako osobnost rostla. Dalo mi to tolik síly, že jsem získala přítele, který mě miloval. Z mé strany nebyla ta láska tak veliká, tu jsem už odevzdala Renému, ale měla jsem parťáka pro život, který navíc se zakládáním rodiny nenaléhal, což jsem uvítala. Takhle mi to úplně vyhovovalo. Vlastně jsem byla z nejhoršího venku a už jsem naopak začala být „v nejlepším“, když mi přišel dopis. René! Prý jak se mám a že v Americe je krásně, ale chybím mu a kdesi cosi.
Nakonec jsem mu odepsala
No… hrklo ve mě, to víte. Ale napsala jsem mu po delším váhání odpověď. Poměrně veselý dopis, nic ukňouraného, vlastně jsem sama ze sebe byla překvapená, že můj šok nebyl až tak velký a já psala celkem věcně, že se mám fajn, holka roste a učí se dobře, že mi nic nechybí… Odepsal asi hned ten den, i když dopis přišel za deset dní. Tehdy dopisy chodily celou věčnost a deset dní, to byl expres! Prý už má americké občanství a chystá se do Česka. Chce se se mnou vidět. To už ve mně hrklo pořádně. Neměla jsem čas si ani pořádně promyslet, jak se zachovám. Nechala jsem to osudu. Ale těšila jsem se, to ano, ten zvláštní tlak v podbřišku byl zase tady. A byla jsem zvědavá, co řekne Milena, až uvidí tátu.
Všechno špatně
Vlítla jsem do toho po hlavě znovu. René, jak se ukázalo, vůbec nebyl pro Ameriku stavěný, třel tam bídu s nouzí. Nic mu nevycházelo. Já jsem se pro něj stala záchranou. Tak jsem to ovšem na začátku jeho návratu nevnímala, samosebou, byl to zase ten rozšafný ohromující chlapík, nad kterého není. Když mě požádal o ruku za velkého jásotu Mileny, neváhala jsem, jen snad někde hluboko vzadu v hlavě. Ale moc hluboko. Pak nastaly roky, kdy bylo zase všechno špatně. René jen pil, nic nedělal, málem ho zavřeli, ale přišla do toho revoluce, takže trochu ožil a v tom zmatku se chvíli se střídavými úspěchy motal jako údajný podnikatel. Ale ve skutečnosti mi visel na krku, já jsem ztratila skutečného přítele, který někde zapíjel žal, protože mě prý opravdu miloval a já netušila, co si mám vlastně počít.
Tragédie navrch
Zjistila jsem, že mé úspory se tenčí, vypadám čím dál hůř, jak se honím za nějakým výdělkem, jsem celá uštvaná, jen ten René se válí doma, hulí a popíjí červené víno, to nejlacinější, co mají v zelenině u Vietnamců. Že by se ke mně nějak měl jako chlap, to už vůbec ne, čím dál víc mi bylo jasné, že ho vůbec nezajímám. Myslela jsem, že to má, jak se říká, všechno na háku, ale když za mnou jednoho dne přišli dva zasmušilí policisté a oznámili, že René skočil pod vlak metra, došlo mi, že věděl, že prohrál na celé čáře. Neměla jsem ho potkat.
Zdena (74), Praha
