V životě nás mohou potkat věci, které jsou skutečně nenapravitelné.
Stáří přináší nejen moudrost a vyrovnanost, ale také zdravotní problémy a bolesti. Já jsem měla celkem štěstí, že se mi nemoci vyhýbaly. Můj manžel Oldřich na tom byl hůř.
Řekl mi to až po čase
Oslavili jsme čtyřicet let společného života, když se Oldřichovi začaly kupit zdravotní problémy. Bála jsem se o něho, protože pro mě opravdu hodně znamenal, nejvíc na světě. Svoji diagnózu přede mnou dlouho tajil, aby mě uchránil trápení. Když se ale jeho stav začal zhoršovat, už nebylo vyhnutí. Prozradil mi, že bojuje s rakovinou a že mu lékaři příliš mnoho šancí nedávají. V té chvíli se mi zhroutil celý svět. Nejprve jsem se hrozně moc trápila, ale jen pro sebe, abych to Oldřichovi nedělala ještě těžší. Potom jsem se rozhodla pomáhat mu v jeho bitvě o život. Snažili jsme se v rámci možností prožívat co nejvíc věcí. Opravdu jsme si s vědomím možné blížící se smrti dopřávali. Oldřich mi často opakoval, že až odejde, zůstanou mi alespoň krásné vzpomínky.
Cítila jsem hroznou bezmoc!
Na jednom z našich výletů došlo k nehodě. Byli jsme v horách, já nešťastně upadla a zlomila si nadvakrát nohu. Situace se pro mě stala ještě složitější, když jsem se pak v nemocnici dozvěděla, že Oldřicha museli hospitalizovat. Ležel v jiné nemocnici než já, na opačném konci Prahy. Manželovi se podle zpráv, které jsem dostávala, přitěžovalo každý den víc a víc. Proplakala jsem několik dnů a nocí nad svojí bezmocností a nad neřešitelností situace. Mohli jsme si sice telefonovat, ale ne vidět se. Jednoho odpoledne jsem se nemohla Oldřichovi dovolat. Krátce nato mi zavolala dcera, že můj manžel zemřel. Komplikovaný stav, ve kterém jsem byla, mi nedovolil ani zúčastnit se pohřbu. Smuteční hostina, která se konala po návratu z nemocnice, už na tom nemohla nic spravit. Dodnes se tím strašně moc trápím, ale pak si vždy připomenu, že Oldřich by chtěl, abych měla jen ty hezké vzpomínky.
Marta G. (57), Praha
