Prožila jsem mnoho smutných let kvůli tomu, jak vypadá můj syn. Musela jsem se začít dívat na svět jinak, abych se s tím vyrovnala. Dokázala jsem to a bolelo to jen chvíli.
Když se Václav narodil, zdráhali se mi ho v porodnici ukázat. Už podle výrazu tváře porodníka a sester jsem tušila, že něco není zásadně v pořádku. Od porodu mi ho rovnou odnesli, s tím, že ho jdou rychle umýt, zvážit a tak dále. Já jsem chvíli čekala a pak usnula.
Když jsem se probudila, stál nade mnou lékař a s vážnou tváří mě připravoval na to, co uvidím. „Víte, každé dítě není krásné, někdy je příroda skoupá a vrtošivá. Buďte proto připravena, že váš syn se vám zřejmě líbit nebude. To ale neznamená, že musí být defektní a postižený. Budeme ho vyšetřovat a sledovat a všechno ukáže čas,“ sděloval mi důležitě.
Soucit mi naháněl strach
Pak mi Václava přivezli v postýlce. Spal. Sestřička se na něj dívala skoro s hrůzou, měla co dělat, aby udržela slzy. Mně vyhrkly do očí hned. Od té chvíle jsem plakala několik dní. Své dítě jsem k sobě ale zoufale tiskla, snad s vírou, že mu dokážu dát podobu, která by mu slušela. Marně.
Měl velkou hlavu, neforemnou, zvláštně jakoby boulovatou. Nebudu ho popisovat víc, není to vlastně tak důležité. Zvláště dnes, kdy mám na to, jak lidi vypadají, úplně jiný názor. Ne vždy je tvář odrazem duše. Poznala jsem mnoho takzvaně krásných lidí, kteří šířili zlo a nenávist.
Jejich povaha byla škaredá a oni vypadali jako z barevného časopisu s celebritami. Duší mého Václava jsem si ale jistá a jsem ráda, že můžu pevně prohlásit, že je krásná.
Otec se stal neznámým
Když jsem se zatvrdila proti celému světu, proti každému člověku, který mě jako matku hned litoval, ačkoli jsem o to nestála, upnula jsem se na Václava přímo se zuřivou láskou. Tak velkou, aby překonala ty pochyby, to zoufalství, které jsem cítila, ale které jsem v sobě chtěla zničit.
Lékaři mi naznačovali, že by pochopili, kdybych chtěla dítě dát do ústavu, ale já jsem jim vynadala. Po třech letech už téměř jistě věděli, že jinak se Václav vyvíjí normálně a bude duševně v pořádku. Bála jsem se teď jedině o to, zda duševně v pořádku zůstanu já sama. Můj přítel, Václavův otec, se zachoval bohužel podle mého očekávání už při návštěvě v porodnici.
Prostě utekl. Na odchodu mi ještě vpálil, že „tohle“ určitě není jeho. I když mi sestřičky domlouvaly, ať ho jako otce uvedu, ať alespoň platí, napsala jsem do příslušné kolonky, že otec je neznámý. Už na mě potom nikdo nenaléhal. Když máte dítě, ze kterého jde na lidi tak trochu hrůza, část okolí vás lituje, druhá část utíká, nebo dělá, že nic nevidí.
Kde vlastně
vězí krása?
Jen u zápisu do první třídy jsem se setkala s úřednicí, která se zřejmě rozhodla, že nebohá, krásná dítka jednoho ročníku základní školy musí pohledu na mého syna stůj co stůj ušetřit. Ale já jsem bojovala jako lvice. Ta ženská se nejdřív snažila dávat Václavovi těžké úkoly a asi čekala, že bude tápat, jenomže já jsem se mému synovi věnovala urputně a to se ta ženská přepočítala.
Uměl už dávno pomalu i velkou násobilku a znal všechna písmena abecedy, uměl spoustu písniček, a i když kvůli deformované čelisti neartikuloval dobře, skvěle intonoval a zpíval. Měl z toho sám radost a vůbec se nestyděl, protože jsem do něj vpravila velkou dávku sebedůvěry. Na tom jsem si dala záležet. Sebedůvěra je vlastnost úplně stejně důležitá jako inteligence.
Mnoho lidí je chytrých i moudrých, ale kvůli nízkému sebevědomí svou inteligenci nejsou schopni uplatnit. Na druhou stranu jsou takoví, kteří se dají označit za hloupé, ale svým suverénním vystupováním bohužel většinu lidí přesvědčí o své nezměrné myšlenkové velikosti. Ale to jsem odbočila. Chci tím říct, že z Václava jsem vychovala dobrého muže, dostala jsem ho nejen do normální třídy mezi běžné děti, ale také na střední školu a pak na vysokou. Před zkouškami na matematicko-fyzikální fakultu jsem ovšem už rozhodně nemusela nikoho přesvědčovat o jeho schopnostech.
Udělal zkoušky výborně, profesoři se k němu chovali s respektem, měla jsem od nich zprávy, že si Václavových schopností velice cení. Jak můj, na pohled tak jiný syn rostl, zjistila jsem díky němu, jací lidé jsou, že mezi lidmi učenými, těmi, co mají něco v hlavě a jejichž hodnotový žebříček je nastavený správně, je jeho život snazší. Vážili si ho a měl mezi spolužáky dobré kamarády. Naprosto jsem pak pochopila, že po vysoké škole přijal nabídku na práci v zahraničí.
Skvělý člověk
Byla jsem na něj hrdá, i když jsem zároveň byla najednou zoufalá. Myslím, že kdyby byl Václav „normální“, loučila bych se s ním s mnohem lehčím srdcem. Vazba na dítě, kterému jsem vše obětovala, byla hodně silná. Od jeho narození jsem se párkrát pokoušela o vztah, ale nevydržel to žádný muž. A já byla pokaždé Václavovi vděčná. Byl jako lakmusový papírek.
Když se ukázal, chlápek se vybarvil. A já hned věděla, na čem bych časem byla: Ten chlap už zase za nic nestojí! Takže jsem si vlastně mohla vždycky oddechnout. Dnes má můj syn už velké děti, venku si našel i hezkou a milou nevěstu, kterou mám moc ráda. Jejich dětem příroda dopřála navíc to, co otci upřela. Jsou to hezcí lidé. A já žiju s Josefem, se kterým je mi dobře. Prověřila jsem si ho snadno. Když Václava poznal, řekl, že to je skvělý člověk.
Věra (67), Středočeský kraj
