Se ženou jsme si stále víc přestávali rozumět. Netušil jsem ale, že je schopná provést mně i synům takovou věc. I když důkazy nemám.
Kluci chtěli zvířátko
Když jsem si Ilonu bral, myslel jsem si, že jsem ten nejšťastnější chlap na světě. Byla krásná a chytrá, všichni kamarádi mi ji záviděli. Postupně se nám narodili dva kluci a asi jako každé děti, i ty naše časem zatoužily mít doma nějaké zvířátko. Manželka byla zásadně proti, prý jsou ještě malí, aby se o něj starali, a ona má práce nad hlavu. S manželkou jsme to stále probírali, ale ona neústupně trvala na svém. Bylo mi kluků líto a přemýšlel jsem, jak to zařídit, aby aspoň nějakého živého tvora doma mohli mít. Pejska by musel každý den někdo venčit, kočky žena nesnášela, ještěrek se štítila, rybičky mi přišly moc fádní…
Nový člen domácnosti
Jednoho dne mi kolega v práci řekl, že shání někoho, kdo by si vzal jeho papouška. Odjíždí na delší dobu do zahraničí a nemá ho kam dát, tak ho napadlo, jestli bych ho pro kluky nechtěl. Okamžitě jsem zbystřil. Papoušek – to je ono! A tak jsme se domluvili a já si k němu šel Pepíčka vyzvednout. Byla to obyčejná korela, ale ty jsou právě k dětem vhodné, a tak jsem si ho i s klecí a výbavou odvážel domů jako překvapení. Doufal jsem, že až ho žena uvidí, taky si ho hned zamiluje, a já byl odhodlaný se o Pepíčka společně s kluky starat. Nikdy nezapomenu ten mrazivý pohled, kterým mě obdařila, když jsem vstoupil do našeho bytu s klecí. Kluci hned propukli v jásot a neměli oči už pro nic jiného. Manželce jsem vysvětlil, jak jsem k němu přišel, a ona nakonec procedila: „Jak chceš. Můj názor ale znáš, starat se o něj nebudu!“ S tím jsem ale počítal a oddechl jsem si, že to takhle prošlo.
Nikdy ho neměla ráda
A tak se stal Pepíček členem naší domácnosti. Kluci byli nadšení a já se staral, aby měl Pepíček vždy plné krmítko, občas se proletěl a měl se dobře. Manželka si ale neustále stěžovala, že je kolem klece nepořádek, padá z ní zrní i peří, a hlavně že ráno i večer Pepíček hrozně nahlas křičí a ji z toho bolí hlava. Doufal jsem, že ji to časem přejde, Pepíček byl moc roztomilý, ale ona kolem klece chodila málem štítivě. Jednoho dne jsem se vrátil ze setkání s kamarády trochu později a šel pozdravit Pepíčka. Klec stála na otevřeném okně a byla prázdná! Pepíček byl pryč. Manželka tvrdila, že jsem asi špatně zavřel dvířka a Pepíček proto uletěl. Já jsem ale přesvědčený, že to ona ho schválně pustila, aby se ho zbavila. Kluci byli strašně smutní, ale i když jsme všude vylepili plakáty, že se hledá papoušek, Pepíčka už jsme nenašli. Žena to sice nikdy nepřiznala, ale já jsem přesvědčený, že to udělala ona. Dnes už jsme dávno rozvedení a kluci jsou dospělí a na Pepíčka dávno zapomněli, ale mě tahle stará křivda nepřestává trápit.
Petr (55), Liberec
