Říká se, že svůj mozek využíváme méně než z poloviny. Mohli bychom toho vnímat daleko víc. Díky jedné tajemné zkušenosti jsem se přesvědčila, že je to pravda.
Byla jsem v té době už v důchodu, ale díky svým znalostem jsem si ještě dokázala přivydělávat. Měla jsem pár pravidelných klientů, kterým jsem vedla jejich účetnictví. Patřil mezi ně i jeden drobnější podnikatel, který často cestoval po exotických zemích. Vždy mi z těch vzdálených krajů něco přivezl. Na jeden jeho dárek nikdy nezapomenu!
Jediná příležitost
Z jedné africké země mi můj klient přivezl mimo jiné nápoj v prášku. Ubezpečil mě, že se nejedná o žádný jed nebo cokoliv podezřelého, je to jen výtažek ze směsi tamních bylinek, které jinde nerostou. Když viděl můj stále nejistý pohled, jen se usmál a řekl, že vyhodit mohu ten prášek vždycky. Nevyhodila jsem ho, ale dlouho jsem ho měla uložený ve vitrínce, kam jsem si dávala různé další dárky jako sošky, obrázky a podobně. Sáček s práškem tam ležel asi rok. Pak mě jednou napadlo podívat se, jestli nevyprší jeho minimální trvanlivost. Byla to asi nějaká intuice, protože jsem zjistila, že se tak stane za dva týdny. Váhala jsem, jestli mám nápoj z prášku vyzkoušet. Připomněla jsem si, jak mě můj klient ubezpečoval, že mi nehrozí žádné riziko. Současně jsem si také řekla, že je to jediná příležitost v životě a že s ničím takovým se už nikdy potom nesetkám. Netušila jsem, jak hluboká je to pravda!
Myslela jsem, že se mi to zdá!
Vysypala jsem prášek do skleničky, bylo ho opravdu celkem málo. Zalila jsem ho podle návodu studenou vodou. Vzniklý nápoj měl zajímavou namodralou barvu, která mě trochu odrazovala. Vydával ale současně i příjemnou vůni, která lákala k ochutnání. Napila jsem se a zjistila, že to má dobrou chuť. Za chvíli jsem vypila celou sklenici. Měla jsem otevřené okno, byl hezký letní den. Najednou jsem slyšela, jak k sobě promlouvá nějaká žena. Nadávala nahlas na svého manžela. Procházela kolem našeho domu. Ze zvědavosti jsem se podívala ven. Ke svému šoku jsem viděla, že ta žena má zavřená ústa. Přesto jsem dál slyšela její hlas. Připadala jsem si, že blouzním. Utvrdil mě v tom hned další zážitek, kdy ulicí procházel malý kluk a já jasně slyšela, co si myslí, i když nic neříkal. Rychle mi došlo, že tahle moje nově nabytá schopnost má nějakou souvislost s nápojem, který jsem právě vypila. Nevěděla jsem jen, jestli se z toho mám radovat nebo se děsit.
Bála jsem se navštívit známé!
Rozhodla jsem se možnost slyšet myšlenky lidí otestovat ve městě. Zamířila jsem z naší klidné čtvrti směrem k centru a už po cestě jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava. Chvílemi jsem měla uvnitř takový zmatek, že se tam překřikovaly desítky hlasů najednou. Zjistila jsem ale, že pokud se zaměřím na konkrétního člověka, tak jeho hlas v mé hlavě zesílí. Občas se mi stalo, že jsem se někomu podívala do očí ve chvíli, kdy si dotyčný nebo dotyčná mysleli něco nepěkného. V tu chvíli rychle sklopili pohled, jako bych je přistihla při něčem zakázaném. Těžko mě ale mohli podezřívat z toho, že slyším jejich myšlenky. Spíš se ozvalo jejich svědomí nebo se domnívali, že jim to, jak uvažují, kouká z očí. Váhala jsem, jestli mám jít navštívit někoho známého. Popravdě řečeno, bála jsem se toho, jaké myšlenky bych mohla slyšet. Na druhou stranu jsem trochu litovala, že můj manžel odjel na dva dny na rybářskou výpravu. Mohla jsem se ještě dnes dozvědět, co si o mně opravdu myslí. Ta moje schopnost ale netrvala dlouho. Po hodině všechny zvuky slábly a za hodinu a půl už jsem žádné myšlenky neslyšela. Zkusila jsem to vyprávět některým známým, ale nikdo mi nevěřil. Jediný, kdo měl pochopení, byl můj klient, který mi prášek přivezl. Díky tomu zážitku vím, že věci mezi nebem a zemí existují!
Milena N., (63), Třebíč
