Osamělost je někdy horší než smrt. Neměla jsem nikoho a byla stále víc nešťastná. Až starší počítač od základu změnil život. Našla jsem zábavu i nové kamarády.
Nebyla jsem stará ani nemocná a v práci na mě byli hodní. Dokonce mě ani nenutili jít na zasloužený odpočinek. Naopak. Přemlouvali mě, abych ještě zůstala pracovat na procenta, jak se říká. Souhlasila jsem, nic mě doma nedrželo.
Ale nějakou velkou radost mi to nepřineslo. Moji kolegové byli mladí a měli jiné názory i zvyky. Respektovali mě a občas jsme se společně i zasmáli, ale nic víc. Prostě, kamarádit s někým, kdo je o několik generací mladší, asi dost dobře nejde.
Neměla jsem nikoho, ani pejska
Doma mě čekaly jen prázdné zdi. Po smrti maminky jsem zůstala úplně sama. Nikdy jsem se nevdala ani neměla žádného přítele nebo partnera. V dospívání jsem totiž zažila něco moc ošklivého a to mě poznamenalo na celý život.
Mužů jsem se stranila a svoje obavy nikdy nepřekonala. S maminkou jsme si ale žily hezky, dokud ji nemoc neupoutala na lůžko. Potřebovala moji pomoc někdy i v noci a já o ni pečovala dlouhé roky. Nikdy jsem toho ale nelitovala.
Měly jsme se moc rády a trávily společně večery. Nic nám nescházelo. Vlastně přeci jen něco ano. Nějaké zvířátko. Nikdy jsem neměla pejska nebo kočičku. Po zvířatech jsem toužila celý život, ale maminka si je nepřála a to jsem musela respektovat.
A teď, pořizovat si na stará kolena živou bytost, která by mě přežila, se mi zdálo nezodpovědné.
Oslovil mě mladý kolega
A tak jsem prostě byla sama, nespokojená a čím dál víc nešťastná. „Tak tohle už všechno, co si mohu od života přát?“ ptala jsem se v duchu a prohlížela jsem si svoji stárnoucí tvář v zrcadle.
Už jsem se ani nepoznávala. Ta tam byla ta mladá dívčina s blonďatými copy! Mého špatného rozpoložení si asi všimli i moji mladí kolegové. Jednou, když jsem odpočívala v našem malém kamrlíku, který nám šéf zřídil hned vedle naší velké prodejny, se ke mně posadil nejmladší člen našeho týmu.
Tak jsme si museli říkat. Prodávali jsme stavebniny a každý z nás se na něco specializoval. Já na kachlíčky v koupelně. Prý starší ženská budí důvěru… Mladý kluk, který nastoupil teprve před měsícem, se chvíli ošíval a potom mě nesměle oslovil: „Paní Zuzanko, jak se máte.
Připadáte mi taková smutná! Tedy, abych neurazil…“
Nečekaný dárek mě překvapil
Překvapeně jsem se na něho podívala. Že by byl ve svém věku tak vnímavý a starostlivý? On ale odvážně pokračoval: „Víte, já mám tři sestry a ještě maminku s tetičkou. Dost dobře dokážu odhadnout smutek v ženské tváři!“ Měla jsem po tom proslovu co dělat, abych se nerozesmála.
Vždyť on hovořil jako nějaký herec na divadle, či co! Bylo to od něho ale milé a tak jsem se s ním dala do řeči. Upřímně jsem se přiznala, jak mi je a on mě pozval k nim domů. Na návštěvu! Já ale odmítla.
U nikoho cizího doma jsem nikdy, opravdu nikdy nebyla. Bylo vidět, že ho to mrzí. Možná se i urazil… Mlčky se zvednul a odkráčel. Večer jsem měla o čem přemýšlet. Moc jsem si vyčítala, jak jsem kolegu odbyla.
Hned ráno, po příchodu do práce mě čekalo velké překvapení. Na mém místě stál takový postarší počítač.
Do starého počítače jsem se skoro zamilovala
Vůbec mě nenapadlo, že je pro mě. Spíš jsem se chystala někomu vynadat, že mi zabral můj koutek na odpočinek. Za chvíli přihopkal ten kolega. Ludvík se jmenoval.
„Přinesl jsem vám svůj počítač. Pořídil jsem si nový, ale tenhle ještě slouží dobře!“ líčil nadšeně, ale mě to nijak nevzrušila. Co já s počítačem! Ludvík si ale vedl svoji: „O přestávkách vám ukážu co s ním a večer vám ho přinesu domů a zapojím.
V paneláku máte určitě Wi-Fi!“ Mluvil na mě asi nějakou cizí řečí, protože jsem mu vůbec nerozuměla. Ale co slíbil, dodržel. Večer už na mě blikala obrazovka a měla pro mě spoustu překvapení. Ludvík mě totiž naučil během týdne s tím počítačem celkem obstojně zacházet.
Alespoň jsem si to myslela, než jednou monitor zčernal, bliknul a byl zřejmě mrtvý. Skoro jsem ho oplakala, tak moc jsem si na přítomnost té šedivé bedny zvykla. Bylo to moje jediné spojení se světem!
Našla jsem spoustu nových kamarádů
Teď jsem si připadala jako trosečnice na pustém ostrově. „Ludvíku, jsem vyřízená. Z toho tvého počítače. Nechal mě na holičkách!“ hořekovala jsem v práci, ale Ludvík se jen smál.
Spravil ho během deseti minut. A také mi dal číslo na sebe domů, abych mu příště hned zavolala. Byla jsem nadšená. Z počítače i Ludvíka. No, z toho víc, samozřejmě. Přečetla jsem spoustu článků i drbů, objednala si nové boty a také se seznámila s novými lidmi.
Díky počítači jsem totiž zjistila co lidí je stejně osamělých jako já. A tak jsem začala navštěvovat klub turistů a taky šachový kroužek. Šachy jsme totiž s maminkou moc rády hrály. A tak mě počítač vrátil do života.
Už jsem se necítila osamělá ani zbytečná. A ze všeho nejkrásnější bylo moje přátelství s Ludvíkovou maminkou. Šla jsem mu totiž domů poděkovat a ona mě přinutila jít dál. Moc hezky jsme si popovídaly a staly se z nás kamarádky.
A to vše díky mému hodnému kolegovi Ludvíkovi!
Zuzana K. (61), Českolipsko
