Jednoho dne jsem se při pohledu do zrcadla zadívala do svých očí. Zdály se mi najednou jinak zbarvené. Díky tomu jsem včas navštívila lékaře.
Říkala jsem si vždycky, že irisdiagnostika je velká věda. Je to umění poznat podle očí, jejich zabarvení a lesku, jaké orgány v těle jsou oslabené nebo dokonce, jaká choroba se nenápadně plíží vaším tělem.Dokonce jsem i koketovala s myšlenkou, že se do nějaké školy, kde bych se tuto disciplínu naučila, přihlásila. Nikdy jsem to však neudělala, zato jsem si o to více kupovala různou literaturu a vystřihovala v časopisech články na toto téma.Když mi vybyla volná chvilka, s pocitem štěstí a radosti jsem se posadila do křesla a ponořila se do samostudia. Byla to taková moje záliba, které jsem dokázala úplně propadnout. Chyběla mi ale praxe. Styděla jsem se říct někomu, aby mi nastavil své oko a já si ho s lupou prohlížela.Přesto všechna ta námaha a investice nebyly marné. Jednoho dne mi totiž můj koníček zachránil život.
V očích jsem viděla smrt
Jednoho dne jsem po ránu vplula do koupelny a při čištění zubů si letmo pohlédla do očí.Vzhledem k mému věku jsem se už pohledu do zrcadla raději vyhýbala, abych neutrpěla újmu na duši. Přesto jsem zahlédla během té vteřiny v očích něco, co mě zneklidnilo. Byl to jen klam? Podívala jsem se znovu a pozorněji.Bylo to tam!. Ale možná, že to je tím umělým světlem nebo už špatně vidím? Vzala jsem si malé zrcátko, které zvětšuje, a posadila se k oknu. Taky jsem se vybavila lupou. A začala zkoumat sama sebe. Mráz mi běhal po zádech.Viděla jsem strašné věci, všechny čističky mého těla nebyly schopny pracovat naplno. Játra volala SOS. A moje střeva? Něco se v nich děje! Cítila jsem se sice poslední dobou unavená, ale přičítala jsem to velkému pracovnímu vytížení.Mohl to být ale signál něčeho mnohem horšího – rakoviny tlustého střeva! Moje diagnóza mě vyděsila tak, že jsem vyskočila ze židle a běžela rovnou k lékaři. Vymyslela jsem si strašné potíže, aby mě poslal na různá vyšetření.A co se ukázalo? Zatím malý nádor, operovatelný, ale zhoubný. Nebýt varování v mých očích, ještě dlouho bych netušila, že se se mnou děje něco nekalého, a když by přišly potíže, bylo by možná pozdě. Děkuji tedy svému koníčku za záchranu života a dnes se snažím pomáhat aspoň lidem kolem sebe.
Jiřina (54), Znojemsko .
