Onemocněla jsem rakovinou a byla jsem na tom moc zle. Musela jsem do nemocnice s malou nadějí na uzdravení. Můj muž mi zatím byl nevěrný s mou vlastní sestrou. Jen tak jsem to však nenechala.
Nikomu nepřeju ten hrozný šok, když se dozví, že má nemoc, která ho žere zaživa a naděje na návrat do života je jen několikaprocentní. Po verdiktu lékaře jsem mohla strávit doma jen pár dní, než se uvolnilo lůžko v nemocnici. Tehdy na mě můj muž Otto vrhal soucitné pohledy, hladil mě, mluvil o tom, jak bude stále se mnou, že mě nenechá odejít, že jsem pro něho celý svět, moc pro něj znamenám a tak dále a tak podobně. Dnes bych ty jeho trapné proslovy označila sprostým slovem, tehdy jsem je, já husa hloupá, obrečela, a ještě mi dokonce bylo líto, že na tomto světě svého zlatého manžela zanechám samotného a jak je to pro něho kruté!
Byl to padouch
Odcházel z nemocnice a plakal, chudinka jeden nebohý. Dnes si říkám, jak jsem tak mávala za ním z okna, měl stát na parapetu květináč a já ho měla nechtěně srazit dolů na jeho hlavu. Žádný květináč tam ovšem nebyl a můj manžel dorazil domů v pořádku. Léčba začala, ale byl to běh na dlouhou trať. Lékaři stále opakovali, ať vytrvám, že šance tu je a moc záleží na mém psychickém rozpoložení. Mluvili o tom, že dnes se ví lépe než kdykoli dříve, že všechno se vším souvisí. A s mou klidnou duší bude mít čas a sílu na opravu i tělo.
Tušili šanci
Snažila jsem se. A i příbuzní se snažili. Mluvili o tom, jak mi drží pěsti. I moje sestra, o čtyři roky mladší Evelýna. Objímala mě, vyprávěla nesmysly o své rodině a o práci a já jsem byla vděčná i za tahle slova, která mě sice nezajímala, ale pomohla mi myslet na něco jiného než na svůj problém. Párkrát se v nemocnici potkali s mým mužem a také spolu poté odešli. Na tom jsem samozřejmě neviděla nic špatného, proč také? Vždyť šlo o rodinu, znali se nějaký ten pátek a nikdy to nepřerostlo v nic jiného než byl korektní příbuzenský vztah. Pak najednou, a já jsem si toho tehdy nevšimla, proč taky, začali chodit každý zvlášť. Dnes je mi jasné, že si chtěli dát pozor, aby jejich vzájemné pohledy neprozradily, co k sobě navzájem cítí. Uzdravovala jsem se, a to mě zajímalo mnohem víc. Měla jsem lepší a lepší náladu, i když jsem byla pořád slabá. Moc jsem se ale těšila domů.
Má je pomsta!
Tehdy už jsem zaznamenala, že Otto z mého uzdravení zrovna není ve své kůži. A podobně na tom byla i Evelýnka. Ta potvora! Určitě už si malovali, jak se spolu zabydlí v našem domě. Evelýna byla sama už dva roky, manžel se s ní rozvedl a děti byly dospělé a na studiích, takže ona přemýšlela o svém novém životě. A chtěla ho žít na můj úkor, na mém hrobě chtěla tančit vítěznou čtverylku s tím padouchem Ottou. Měla jsem ještě strávit pár týdnů v sanatoriu, ale předtím jsem se chtěla podívat domů. Lékař mi to dovolil na poslední chvíli před mým odjezdem. Chtěla jsem si zabalit pár věcí ze šatníku sama, manžel by to popletl, kromě toho jsem si musela šaty i vyzkoušet, jak mi jsou po té nedobrovolné odtučňovací kúře. Sanitní vůz mě přivezl před dům, vešla jsem brankou, šla po schůdcích dolů k hlavnímu vchodu, protože náš dům stojí ve svahu a odemkla si. Když jsem vešla do koupelny, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v cizím bytě. Vonělo to tam jako v parfumerii a těch lahviček, sprejů a krémů! Byla jsem v šoku. A v tom ke mě pootevřeným oknem zazněl zvuk ženského smíchu ze zahrady. Seděli spolu v naší zahradní houpačce, ona v tom parném létě normálně nahoře bez a on byl rozvalený na druhém konci a pokuřoval cigáro. Nejdřív jsem chtěla řvát. Když už jsem se nadechovala, došlo mi, že by o žádný řev, který bych si představovala jako dané situaci adekvátní, nebyla schopna vyloudit ze svých slabých plic. Tak jsem naopak potichu okno koupelny zavřela a začala systematicky ničit věci své sestry a současně léčit svou raněnou duši. Do koupelny jsem přinesla její šaty z mé ložnice, kterých tam samozřejmě natahala spoustu, a hodila je do vany. A pak jsem už jen otevírala její mastičky a krémy a matlala je na tu hromadu, občas jsem přidala nějaký ten stříkanec spreje, pak do toho hodila pár vajec z lednice, savo ze záchodu, hlínu z květináče a tak dále, no pejsek s kočičkou by mi tu fantazii museli závidět, co já jsem všechno splácala dohromady. Přemýšlela jsem, že bych to mohla korunovat tím, že tu hromadu podpálím, ale pak mi došlo, že by mohl dojít k úhoně dům a to bych nerada.
Nový život
Pak jsem si vzala své věci, které jsem potřebovala a jako myška potichu se vytratila. Saniťákům jsem předala láhev whisky a krabici doutníků, které jsem doma našla, a tak remcali jen chvíli, že na mě dlouho čekali. V sanatoriu jsem oběma lidem, kteří mě zradili, napsala strohý dopis, oznámila jim, že si mohou společného románku vychutnávat dosytosti, ovšem nikoli v mém domě a současně vyzvala Ottu, aby se koukal z domu odstěhovat, že je mu snad jasné, že do něj přišel úplně bez prostředků, a tudíž nemá nárok na nic.Ozdravný pobyt doléčil mé tělo a uzdravil i mou bolavou duši. Ještě v sanatoriu jsem se seznámila s milým vdovcem. Je to štramák a jsme zamilovaní jeden do druhého až po uši. Zase mám pro co žít.
Kamila (55), střední Čechy
