Pokušení je všude. Je jen na nás, kolik v sobě objevíme síly, abychom mu dokázali odolat. Jen bychom se měli zamyslet nad tím, zda svým jednáním neublížíme našim nejbližším.
S mužem mého života jsem se potkala před lety na dovolené v Chorvatsku. Bydleli jsme ve stejném hotelu. Už když jsme se poprvé potkali na recepci, přeskočila mezi námi ona pomyslná jiskra. Usmál se na mě a já se přistihla, že na něj zírám s pootevřenou pusou. Pak jsem si všimla ženy, která stála vedle něj a držela za ruku asi pětileté dítě. Byl ženatý, jako já vdaná. „Máš ty pasy?“ zeptal se mě můj manžel Jirka, a já se konečně vzpamatovala. Kývla jsem, vzala dceru za ruku a vedla ji k výtahu hned poté, co jsem odevzdala recepční naše pasy.
Manželský stereotyp
Ubytování bylo krásné, na moře jsme viděli hned z balkonu. Jaké bylo moje překvapení, když se hned po nás do vedlejšího pokoje nastěhoval můj krasavec i s celou rodinou. Zároveň jsem se cítila velmi smutně. „Půjdeme k moři?“ zeptal se mě manžel, když uložil věci do skříní. Byl to pořádkumilovný člověk, který měl ve všem systém. I o rodinu se dobře staral, ale něco mi v našem vztahu chybělo. Byl hodný, dokázal mě i naši malou dceru zabezpečit, jen jsem postrádala větší vášeň. Možná to bylo po tolika letech, co jsme spolu žili, normální. Deset let udělá své. Každodenní rutina, která se postupně proměnila v ubíjející nudu. Alespoň, že jsme vyjeli na tu dovolenou.
Společná večeře
Ještě před večeří jsme prošli město, abychom věděli, kde si co můžeme nakoupit.
Když jsme pak přišli do hotelové jídelny na naši první večeři, k mému velkému překvapení jsem zjistila, že neznámý krasavec nejen že bydlí se svojí rodinou hned vedle našeho pokoje, ale bude s námi sdílet i jeden šestimístný stůl. Představili jsme se a usadili. Krasavec si sedl přesně naproti mně. Vůbec jsem nevěděla, kam se mám dívat. Snažila jsem se mu vyhnout očima, protože jsem se bála, že na něj zase budu civět jako pitomá. Doslova mě hypnotizoval svýma modrýma očima a já cítila, jak rudnu.
Zmocnily se mě city
Nevím, jestli to bylo tím strašným horkem, cizím prostředím nebo změnou stravy, ale moje tělo jakoby se probudilo z nějakého dlouhého zimního spánku. Začala jsem mít pocity, které jsem nikdy vůči svému muži nechovala. A dost mě to vyvádělo z míry. Snažila jsem se vše obrátit ve prospěch mého manželství, ale když jsme se s Jirkou večer milovali, nedokázala jsem myslet na nikoho jiného, než na muže, který byl jen pár metrů ode mě, za tenkou stěnou našich sousedících pokojů. A tak, zatímco můj manžel jako pokaždé hned usnul, já jsem neměla na spánek ani pomyšlení. Byla horká letní noc, tak jsem si šla sednout na balkon.
Povídání za noci
„Je krásně, že?“ uslyšela jsem tichý hlas mého souseda a srdce se mi zase rozbušilo. „Ano,“ zašeptala jsem a nevěděla, co dál říct. Na chvíli mezi námi zavládlo ticho, které rušilo jen cvrlikání cikád. „Jste s manželem už dlouho?“ zeptal se. „Deset let, ale přijde mi to jako celá věčnost,“ usmála jsem se. „To já jsem se svou ženou teprve osm,“ svěřil se mi. „Máte ji rád?“ Lepší otázka mě v tu chvíli nenapadla. „Velmi ji miluji,“ odpověděl a já jsem si, nevím proč, oddychla. Bylo to svým způsobem osvobozující, i když trochu smutné zjištění. „Ale někdy mám jisté pochyby, jestli je opravdu ta pravá,“ dodal a tím jakoby mě hodil do hluboké studny plné strašlivých pochybností.
Touha a pochybnosti
Nevěděla jsem, co na to mám říct. Přesně to samé jsem totiž cítila ke svému muži, Jirkovi. Měla jsem ho ráda, ale byl skutečně tím pravým, se kterým jsem chtěla strávit celý svůj život? Měla jsem se smířit s tím, co mám, a po ničem jiném netoužit? Vždyť pokušení bylo tolik! A stálo teď přímo vedle mě! Stačilo jen počkat na ten správný okamžik a sáhnout po něm! Jenomže, co pak? Jak bych se cítila potom? Opravdu jsem se chtěla vystavit výčitkám, že jsem zradila člověka, který pro mě znamenal v životě nejvíc? Vyměnit jeho důvěru za pouhý okamžik radosti?
Svěřovali jsme se navzájem
„Vy jste nikdy nebyla na pochybách?!“ zeptal se mě. „Doteď ne,“ odpověděla jsem popravdě. „A proč teď jste?“ zadíval se na mě. „Protože jsem doposud nepotkala nikoho, kdo by mou lásku k mému muži zpochybnil,“ vzdychla jsem. „Tak to jsme dva,“ přiznal se mi a přes příčku našeho společného balkonu mě chytil za ruku. Naplnil mě pocit neskutečného štěstí, ale zároveň strachu, že nás někdo uvidí. Otočila jsem se, abych nahlédla do pokoje, jestli můj muž opravdu spí.
Velké pokušení
„Co s tím budeme dělat?!“ zeptal se můj krásný neznámý. „Nevím,“ byla jsem opravdu ve velkém pokušení. „Ale nejspíš se to pokusíme zvládnout, nechceme přece nikomu ublížit, že?“ potřebovala jsem, aby mi to odsouhlasil. „Ano, především sobě ne,“ vzal mou ruku a políbil ji. Netoužila jsem v tu chvíli po ničem jiném, než aby mě sevřel ve svém náručí a vášnivě políbil. Oddala bych se mu celá, i když by to mělo dalekosáhlé následky. Najednou jsem byla ochotná vyměnit celý svůj dosavadní život za jedinou chvilku. Proč jen jsme se nemohli potkat před lety?
Rodina je nejvíc
„Mami, já se bojím!“ zaslechla jsem svou dceru z pokoje a její hlas mě vrátil do reality. Vysunula jsem se ze sevření jeho ruky a vytratila se v pokoji. „Copak se stalo?“ objala jsem svou dceru. „Měla jsem zlý sen!“ plakala. „A co se ti zdálo?“ chovala jsem ji ve svém náručí. „Že tatínek umřel,“ řekla a moje nitro propláchla ledová vlna strachu. „To se nikdy nestane, maličká!“ přitiskla jsem ji k sobě. „Nikdy o nás dva nepřijdeš! Budeme navždy tvoje rodina,“ ubezpečila jsem ji. Když Emilka znovu usnula, lehla jsem si vedle svého muže do postele a přitiskla se k němu celým svým tělem.
Dana K. (52), Plzeň
