Drby mají hroznou sílu, nemůžete se proti nim bránit ani je vyvracet, když vám do očí nikdo nic neřekne.
Závistiví a zlí lidé způsobili nejen rozpad našeho manželství, ale vlastně nepřímo i mužovu smrt.
Když jsme se s Davidem brali, netušila jsem, co mě čeká. Byli jsme oba šťastní a plánovali si společný život jen v těch nejhezčích barvách. Já jsem jedináček a David měl dva sourozence, starší sestru a mladšího bratra. Sestra Jana byla už vdaná a bydlela se svou rodinou v jiné vesnici, kam se odstěhovala za manželem.
Bratr Vojtěch byl takový tichý, zřejmě po otci, ale slušný a hodný kluk. Jejich rodina byla velká, měli i hodně dalších příbuzných, ale mně se to právě líbilo a cítila jsem se u nich moc dobře. Do té doby jsem takový pocit rodinné soudržnosti neznala.
Často sem jezdila i Jana s rodinou, dům byl pořád plný ruchu. Všichni ke mně byli moc milí, a když nám Davidovi rodiče navrhli, abychom se po svatbě nastěhovali do jejich domku, byla jsem opravdu nadšená.
Krásná léta
Po roce se nám narodila dcera Agátka a bylo moc fajn mít po ruce „hlídací“ babičku. Moji rodiče bydleli daleko a jen občas mohli přijet se na vnučku podívat. Byli už taky starší, já jsem totiž vymodlené dítě, narodila jsem se jim, až když bylo mamince skoro čtyřicet a tátovi ještě o devět let víc.
Soužití s Davidovou rodinou bylo bez větších problémů, nebylo to jako jako v těch případech, kdy tchyně mluví mladým od všeho a musí být po jejím. S Drahomírou, jak se Davidova matka jmenovala, jsem naopak vycházela skvěle. Tchána Stanislava dost zlobilo zdraví, ale byl to taky moc hodný člověk.
Bohužel se jeho zdravotní problémy postupně zhoršovaly a pět let po naší svatbě zemřel. Když jsme ho všichni oplakali, nějaký čas bylo v domě smutno. Pak se Drahuška rozhodla k zásadnímu kroku – přepsat na Davida svůj dům a odstěhovat se do města do malého bytu po svých rodičích, který do té doby pronajímala.
Snažili jsme se jí to rozmluvit, ale trvala na svém. Agátka už stejně nastupuje do školy, a když bude potřeba, může ji pohlídat Vojta. Měla totiž jednu podmínku, že Vojtovi zůstane spodní patro. Když bylo jasné, že ji od jejího rozhodnutí nic nezvrátí, souhlasili jsme. Byla jsem ráda, že tu aspoň Vojta zůstane, Agátka totiž měla strejdu moc ráda a dost se spolu vyřádili. A dům aspoň nezůstane tak moc prázdný.
Pomluvy začaly
Dům zůstal tedy nám a Vojtovi. Poté, co se tchyně odstěhovala, pomalu ustaly i Janiny návštěvy, začalo tu být trochu smutno. Po nějaké době jsem si všimla, že se David začíná nějak měnit. Stále více večerů trávil v místním hostinci a občas přicházel domů pěkně naštvaný.
Když jsem se ho ptala, co se stalo, vždycky jen zahučel, že nic a šel spát. Zkoušela jsem všechno možné, aby se zase vrátily staré dobré časy, ale nic nepomáhalo. Jediný, komu jsem se mohla svěřit a kdo to se mnou všechno rozebíral, byl Vojtěch. Později jsem si nemohla nevšimnout, jak na nás David divně kouká, když jsme se spolu bavili. Jednoho dne se mi naopak Vojta svěřil s tím, že je gay.
Nikomu to do té doby neřekl, aby neranil rodiče. Slíbila jsem mu, že to zůstane jen mezi námi. O to horší pak bylo, když jsem se dozvěděla, co se po vesnici povídá. Mé soužití s manželem a jeho bratrem v jednom domě a to, jak si s Vojtěchem rozumím, totiž vyvolalo podezření, že jsme milenci. Takový paradox!
David se proto stával v hospodě terčem rádoby vtipných poznámek a to ho pěkně štvalo. Lidé umí být někdy hrozně zlí. A já Davidovi nemohla říct, jak to s Vojtou je, protože jsem to za prvé slíbila a za druhé jsem znala jeho názor na gaye.
On by byl snad i schopný Vojtu z domu vyhodit na ulici. Jenže kvůli těm hospodským vtipálkům bylo naše soužití stále více napjaté. Už jsme spolu vůbec nedokázali normálně mluvit. Když se pak David začal chovat stále agresivněji a nebral ohledy ani na malou Agátku, rozhodla jsem se raději na čas odejít k rodičům.
Další tragédie
David nakonec podal žádost o rozvod. Bylo mi hrozně a pořád jsem přemýšlela, jak k tomu mohlo dojít. Vždyť jsme se tak milovali! Ale zlé pomluvy zapustily pevné kořeny a rozvrátily naše štěstí. Nezbylo z něj už nic. Jenže pak přišla další tragická rána osudu. Jednoho dne jel David z práce, boural a byl na místě mrtvý. Prý měl v krvi i nějaký ten alkohol. Bylo to ještě horší období.
Musela jsem Agátce už předtím vysvětlovat, proč se stěhujeme z našeho domu, a teď jsem jí musela říct, že už nemá tátu. Po pohřbu za mnou přišel Vojta a prosil mě, ať se do domu s Agátkou vrátíme. Je přece i můj a on v něm nechce zůstat sám. Nechtěla jsem, ale opět bylo vše jinak. Do toho všeho mi během dvou týdnů zemřeli oba rodiče a já zkolabovala.
Dlouhodobý stres se podepsal na mém zdraví, byla jsem pohublá a vyčerpaná. Zatímco jsem byla v nemocnici, Vojta se o Agátku postaral, a báječně. Pomohl jí překlenout ztrátu otce i fakt, že maminka je nemocná. Nakonec jsem souhlasila, že budeme s Agátkou v domě bydlet, byla jsem Vojtovi moc vděčná a Agátka z toho měla velkou radost. Brala Vojtu jako takovou náhradu za tatínka, který se v poslední době choval divně.
Nešlo tam žít
Začali jsme tedy společně žít, samozřejmě ne jako partneři, to bylo nemožné, ale ukázalo se, že nám to takhle funguje lépe než mnohá manželství v okolí. Dělili jsme se o péči o domácnost, Vojta mi pohlídal Agátku, když jsem potřebovala, nehádali jsme se. Sdíleli jsme své radosti i starosti, vždycky jsme si báječně rozuměli. Podporovali jsme se navzájem,. i když zanedlouho zemřela i Drahuška. Zůstali jsme už jen my.
Brzy se tedy vše zaběhlo a já si říkala, že už snad budu mít klid. Po novém partnerovi jsem ani netoužila, zklamání z manželství mě hodně ranilo. Jenže ani tahle idyla netrvala dlouho. Brzy se po vsi začalo šuškat, že já a Vojta spolu něco máme, a kdoví, jak to všechno bylo, třeba jsem se chudáka manžela zbavila, možná jsem mu i záměrně poškodila auto, abych si mohla vzít Vojtu.
Teď prý jen čekáme, až se na všechno trochu zapomene… až tak daleko ty drby došly. Mně do očí samozřejmě nikdo nic neřekl, ale jednou jsem náhodou vyslechla kousek tohoto rozhovoru dvou sousedek v konzumu. Prý to je jistá věc, říkal to Venca v hospodě, a ten autům rozumí...To už jsem se neudržela. Strašně jsem se rozčílila a běžela rovnou do hospody. Seděli tam všichni ti Davidovi bývalí kamarádíčkové, a já si uvědomila, že to oni vlastně zavinili rozpad našeho manželství.
Vletěla jsem dovnitř jako puma a na místě je všechny seřvala. Koukali na mě a neřekli ani slovo. Nakonec jsem se rozbrečela a utekla domů. Vojta tam už byl, a když viděl, v jakém jsem stavu, nejdřív se mě snažil uklidnit. Až pak se zeptal, co se stalo, a já mu všechno vyklopila. Neříkal nic, ale oběma nám bylo jasné, že takhle to dál nepůjde.
Konečně klid
A měli jsme pravdu, bylo to pořád horší. Čím dál víc lidí se na nás dívalo skrz prsty. Pomalu už jsem nemohla ani jít nakoupit, aby mě nepronásledovaly pátravé pohledy. Nejhorší to ale začalo být, když se Agátce děti ve škole začaly smály, že její máma je prý „černá vdova“. Ona tomu nerozuměla a chtěla, abych jí to vysvětlila.
To byla poslední kapka. Domluvila jsem se s Vojtou, že se musím odstěhovat. On řekl, že tady taky nezůstane. Dům jsme prodali, peníze si rozdělili a odstěhovali jsme se do města přes půl republiky. Nepřestali jsme se stýkat, ale bydlíme každý zvlášť, já s Agátkou máme svůj byt a Vojta také.
Našla jsem si novou práci, Agátka jiné kamarády v nové škole a Vojta? Konečně mohl přiznat svou orientaci a brzy si našel přítele. Navštěvujeme se dodnes, skvěle si všichni rozumíme. Agátce už je dnes pětadvacet let a naštěstí na ní ty neblahé zkušenosti z dětství nezanechaly žádné stopy. Já už se znovu nevdala. Ale tu rodinu, kterou mám teď, bych nevyměnila za nic na světě.
Renata (52), Prostějov
