Vypadala trochu jako chlap, ale nic špatného mě nenapadlo. Potom mi začala dělat podivné návrhy a nemínila se nechat odbýt!
Moje kamarádka a dlouholetá kolegyně odešla do předčasného důchodu a mně se po ní moc stýskalo. Byla jsem s ní denně zvyklá probrat, co se událo doma i ve světě, nějaké ty recepty a samozřejmě manžela. Ona byla mnoho let rozvedená a dokázala mě vrátit na zem, do reality! „Prosím tě, Karin, co pořád řešíš? No tak není žádný romantik a kouká pořád do lednice. Ale peníze ti dává, nebije tě a dokonce i občas něco opraví. Co víc by sis mohla přát?“ domlouvala mi.
Koupila mi kytku
Měla pravdu ale stejně… Co já bych za to dala, kdybych mohla s někým souznít! No, to se asi děje jen v těch romantických filmech, kde šedesátníci hrají třicátníky a cení svoje porcelánové zuby do kamery. Teď, když kamarádka odešla, jsem neměla nikoho. Úplně jsme se přestala do práce těšit! Když asi o měsíc později konečně nastoupila nová kolegyně, byla jsem štěstím úplně bez sebe. Vypadala na první pohled celkem dobře. Žádná Barbína, obyčejná ženská. Vlastně trochu chlap. Ve flanelové kostkované košili a volných riflích s pasem u kolen, by si jí s modelkou nikdo nespletl. Hned jsem se na ní vrhla se svými problémy. Pozorně mě vyslechla a druhý den mi přinesla kytku. Prý jen tak. Pro radost! Úplně mi tím gestem vyrazila dech.
Byla horší než chlap
Považovala jsem ji za hodnou a empatickou ženskou, ale opak byl pravdou! Hned téhož dne dopoledne mě na chodbě vzala kolem ramen. Moc příjemné mi to nebylo, ale někteří lidé jsou prostě kontaktní, tak jsme to přešla. Potom mi dala pusu a potom plácla po zadku. Začala jsem těch jejích podivných gest právě dost! Jenže, byl to jen začátek. Gábina u nás byla sotva týden, když mi na stůl položila takovou modrou sametovou krabičku. „To je zpečetění našeho přátelství!“ vysvětlila mi, když uviděla můj užaslý pohled. V krabičce byl stříbrný náramek. Stejný, jaký měla na ruce ona! Chystala jsme se jí dárek vrátit, ale ona mě pohladila nejdřív po zádech a potom její ruka namířila dopředu. Svezla se mi po krku dolů, na ňadra! Vyskočila jsem a dala jí facku. Ta jí ovšem jen vybudila k dalšímu útoku!
Šéf to věděl
Dala jsem jí další facku, ale v duchu stále pochybovala, zda se tohle děje. Zda se mi něco tak absurdního jen nezdá! Ale nezdálo. Nakonec přiběhl šéf a roztrhl nás od sebe. Zasedla jsem za svůj stůl a dala se do práce. Ona uraženě odešla. Bez pozdravu a bez rozloučení! „Co se to tady děje?“ ptal se starostlivě šéf. Snad to na vás taky nezkoušela?“ vyzvídal. Jak to myslíte, šéfe, zase? Jaké zase?“ divila jsem se pro změnu já, a on, po chvilce váhání, přiznal: „No, měla problémy i na minulém pracovišti. Vyhodili jí za obtěžování“! Ale mně slíbila, že už se to nebude opakovat… Myslel jsem, že když už máte nějaký věk, netroufne si… No, šéf mě sice považoval za stařešinu, ale jak je vidět, i moje věková skupina se může dostat do neuvěřitelných situací! Někdy prostě pár facek neuškodí.
Irena Z. (53), Zlín
