Posel ze zvířecí říše

Je tomu už několik let, co se mi pod okny objevila ebenově černá kočka. Vyhledala mě snad proto, aby napravila dávnou křivdu a sjednala mír?

Zrovna odbíjela pátá hodina ranní. Celé město bylo pokojně němé, zahalené vlhkou mlhou, jen já jsem musela vstávat, protože jsem měla ranní. Pracuji jako zdravotní sestřička. Udělala jsem si svou klasickou snídani – silnou černou kávu a chleba s medem a posadila jsem se na židli ke stolu, který se nachází u okna.

Také vás může zajímat ...

V klidu jsem snídala, když moji pozornost náhle upoutal černý stín, který se mihl přes má okna. Lekla jsem se. Co to bylo? Že by mě někdo sledoval? Vyčkávala jsem, co se stane – jestli se stín ještě ukáže, ale nic.

Venku byla už jen zase tma a ticho. Usoudila jsem, že se mi muselo jen něco zdát.

Za oknem byla černá kočka

Dosnídala jsem a šla jsem umýt nádobí, když vtom jsem uslyšela příšerné kočičí mňoukání. Ohlédla jsem se a na okenním parapetu jsem spatřila černou kočku. Bez mrknutí oka jsem na kočku koukala a srdce mi divoce tlouklo.

Úplně mě očarovala. Oči měla jako dva uhlíky a zavrtávala je do mě. Přistoupila jsem k oknu a odhrnula záclonu. Otevřela jsem okno a malého chlupatého návštěvníka jsem pustila dovnitř.

Letáčky o ztracené kočce

Kočička byla přátelská, tichý a přítulná. Okamžitě jsem si ji zamilovala. Cestou z práce jsem se stavila ve zverimexu a koupila jsem jí nějaké krmení, pamlsky a mističky. Těšila jsem se, že budu mít nového zvířecího kamaráda.

Když jsem se však blížila k naší ulici, radost se mi vytratila. Všude byly vyvěšené letáčky s fotkou té krásné černé kočičky. Kočička se ztratila a její majitelka ji usilovně hledala. Nechtěla jsem se nového zvířátka vzdát, ale bylo mi líto její paničky.

Chápala jsem, že jí to úžasné malé stvoření chybí.

Cestu domů důvěrně znala

Opsala jsem si z letáčku adresu a šla pro kočičku domů. Čekala u dveří. Jakmile jsem otevřela, zamňoukala a vyrazila do ulice. Lekla jsem se, že uteče a běžela jsem za ní. Kočka se však zastavila na chodníku u silnice a ohlížela se za mnou.

A pak mě celou cestu vedla, jakoby věděla, kudy jít. Když zastavila v ulici před domem, jehož číslo jsem měla napsané na papírku, nestačila jsem se divit.

Shledání s dávnou přítelkyní

Zazvonila jsem na zvonek. Ozval se ženský hlas. Představila jsem se a řekla, že jsem našla kočku z plakátu. Paní radostně vyjekla a pozvala mě dál. Vzala jsem kočku do náruče a výtahem jsem vyjela do pátého patra.

Jaké bylo moje překvapení, když mi otevřela známá tvář. „Irmo?“ vydechla jsem udiveně. Byla to má kamarádka ze školy, se kterou jsem se před více jak patnácti lety nesmyslně pohádala. Padly jsme si do náruče.

Všechny křivdy byly již dávno smazány a z nás dvou se opět staly nejlepší kamarádky. A za to vše vděčíme jen zatoulané kočky Majce.

Milada K. (57), Ústí nad Orlicí

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...