Život bohužel nebývá vždy spravedlivý a rodičovská láska se může dočkat nevděku.
Když se moje dcera Adriana provdala, těšila jsem se, že se budu brzy starat o vnoučata. Čekala jsem na to ostatně dost dlouho, Adriana stále nemohla najít toho pravého. Nakonec měla štěstí a vzala si Vojtu, moc hodného a přitom sebevědomého muže, jen o dva roky staršího. To jí bylo šestadvacet, tak akorát na vdávání v tehdejší době. Jenže s vnoučaty to bohužel bylo komplikované.
Stále to odkládali
Po řadě neúspěšných pokusů a marného snažení se ukázalo, že spolu Adriana s Vojtou děti mít nemůžou. Naštěstí je to nezlomilo ani to nenarušilo jejich vztah. Jako už mnoho manželských dvojic před nimi, rozhodli se pro adopci. Vybrali si půlroční holčičku a po všech úředních peripetiích se konečně mohli radovat z toho, že jsou rodina. Terezka byla hodná a bezproblémová. Jak vyrůstalo, ukazovalo se, že je možná trochu víc přecitlivělá než jiné holčičky, ale dalo se to zvládnout. Trochu to ale změnilo plány Adriany a Vojty na to, kdy a jak mají Terezce říct, že ji adoptovali. Možná to měli udělat, když byla vnučka malá a citově závislá na domově. Určitě by se s tím nějak smířila. Nevím. Třeba by to s sebou stejně nesla dál do dospělosti a pak udělala to, co provedla, když dosáhla plnoletosti.
Nejhorší dárek k osmnáctinám
Já ani manžel jsme do toho nechtěli dceři mluvit. Jen občas padla řeč na toto téma a vždy jsme se dozvěděli, že zatím s odhalením jejího původu u Terezky počkají. Upozorňovala jsem Adrianu, že se to tajemství může vnučka dozvědět odjinud a pak by to nebylo dobré. Uznávala to, ale stejně se s Vojtou báli říct své adoptivní dceři pravdu. Kupodivu jim to hodně dlouho procházelo. Když se ve třetím ročníku střední školy Adriana najednou změnila, nikdo si to nedával do žádných souvislostí. Ona sama doma říkala, že má trápení s nějakým klukem. Byla protivná, uzavřená, moc se s nikým nebavila. Její osmnácté narozeniny jsme chtěli slavit rozumným způsobem; věděli jsme, že si na žádné okázalé dary nebo oslavy nepotrpí. Ona sama nám ale připravila ten nejhorší „dárek“, jaký jsme mohli dostat. Odešla z domova. Utekla. Zmizela. Teď už mohla. Zanechala po sobě dopis na rozloučenou. Z něho vyplývalo, že už pár měsíců věděla o své adopci. Byla rozzlobená na celý svět - a na své rodiče i proto, že jí nikdy nic neřekli. Dopis končil tím, že si jde žít svůj vlastní život. Neměli jsme po ní pátrat a už nikoho z nás nikdy nechtěla vidět.
Čas to nevyléčí
Pro zetě a dceru to byl naprostý šok. Adriana se z toho zhroutila. Už bylo pozdě vyčítat si to, co mohli udělat dřív. Samozřejmě začali po Tereze pátrat. Žádná z kamarádek o ní nevěděla. Mobilní telefon byl nedostupný. Do školy přestala chodit. Dcera ohlásila vnučku jako nezvěstnou a pohřešovanou, ale s ohledem na okolnosti - šlo už o dospělého jedince a z domova odešla dobrovolně - vlastně o pátrání kromě nás nikdo neměl zájem. Snažili jsme se zachytit jakoukoliv stopu. Tušila jsem sice, že ani případné nalezení Terezy by zřejmě nic nevyřešilo, protože by dceru a zetě stejně odmítla. Viděla jsem ale, jak ta náhlá životní změna a ta šílená nejistota, co je s dítětem, které léta vychovávali jako vlastní, ničí jak Adrianu, tak Vojtu. Říká se, že čas vyléčí všechny rány, ale některé jsou nevyléčitelné. Jedinou informaci, kterou po čtyřech letech o Tereze máme, je, že se snad nachází s nějakým mužem v zahraničí. Za celou tu dobu si na ty, kdo jí dali ze sebe všechno, vůbec nevzpomněla. Nikdo z nás ale nepřestává doufat, že jednou jí to všechno dojde.
Radka Z. (50), Brno
