Na bydlení v paneláku jsem si nikdy nemohla stěžovat. Měla jsem dobré sousedy, se kterými jsme si vždycky vypomohli. To platili do chvíle, kdy se nastěhovala do přízemí nová paní.
Na první pohled sympatická důchodkyně se během pár dnů proměnila, jak to říct slušně, v příšernou čarodějnici. Začala si hrát na dozorkyni, která může mluvit všem do všeho. Řvala na děti, na nástěnku dávala cedulky s výhrůžkami.
Zamykala i přes den a dokonce některým vyhodila ode dveří i jejich rohožky. Prý jsou staré a mají si koupit hezčí. Prostě, všechny nás štvala čím dál víc. Jednou mi měli přes den doručit balíček a v domě nebyl nikdo, kdo by ho za mě převzal.
Přemohla jsem se a šla ji poprosit, zda by se neobětovala. Nesla jsem ji malou bonboniéru a opravdu upřímně ji požádala o laskavost. Ani mě ježibaba nenechala domluvit: „No vy jste se snad zbláznila, ženská. Jsem snad nějaká služka?“ zabouchla dveře a bylo po diskusi.
Pomstít se mě napadlo na poště
Naštvalo mě to. Druhý den odpoledne, když jsem musela přes celé město pro balík, mě něco napadlo. Pár balíků té babě taky pošlu. A na dobírku! Třeba se nachytá. Stálo mě to sice čas i nějaké peníze, ale co by člověk neudělal pro trochu legrace.
Postupně jsem poslala balík starých novin, cihlu, prázdnou krabici od bot a taky plyšáka bez oka… Baba se nachytala jen ten první balík, ale i s těmi odmítnutými měla práci, nepříjemnosti a nějaké sepisování protokolu.
To jsem se dozvěděla od další sousedky, která byla jednomu incidentu přítomná. Když jsem jí vysvětlila, o co šlo, rozesmála se. „Jé, já jí něco taky pošlu!“ slíbila mi nadšeně a hned to taky udělala. Nakonec se k naší „sousedské iniciativě“ přidalo několik dalších partají.
Vyříkali jsme si to na schůzi
Balíčky chodily den co den. Na nástěnce se objevovaly výhrůžné vzkazy a nakonec i prosba, abychom ji nechaly už na pokoji. Naše čarodějnice se konečně dovtípila, že balíky jsou trestem za její hnusné chování.
Svolali jsme schůzi a pozvali i tu paní. Ke všemu jsme se přiznali a taky jí řekli pěkně od plic, proč jsme to udělali. Já se přiznala, že jsem to celé vymyslela. Málem se na mě vrhla, ale potom jen zakroutila hlavou.
Byla naštvaná a uražená. Rozešli jsme se v tichosti a ani jsme neměli moc velkou radost z vítězství. Druhý sen nás ale čekalo velké překvapení. Na nástěnce byl připíchnutý velký barevný plakát a na něm stálo: „Vyhlašuji mír! Uznávám svoji porážku a všem se omlouvám. Od nynějška vyzvedávám všem poštu, balíčky a vše, co bude třeba. Vaše sousedka z přízemí.“
Renata T. (56), Otrokovice
