Můj kousek štěstí

Povodeň mi vzala úplně všechno

Když jsem si myslela, že nejhorší máme za sebou, stala se tragédie. Trvalo mi dlouhých osmnáct let, než jsem se z toho dostala.


Povodeň řádila


Můj příběh se odehrál už před lety, v srpnu rocku 2002, kdy naši zem zasáhly povodně. Bydleli jsme s manželem Jindřichem a naším psem Chlupem v klidnější části města, které se povodně nijak zvlášť nedotkly, ale i tak jsme pocítili její následky, nemohli jsme se dostat do práce, problémy byly i s nákupy a denně jsme sledovali zpravodajství se zatajeným dechem.


Doprava kolabovala, tramvaje i autobusy nejezdily nebo jezdily jinak, voda poškodila i železnici. Nebála jsem se ani tak o nás, jako o svoji maminku, která bydlela v blízké vesnici a vázlo tam zásobování. Kdybych jen tenkrát tušila...


Osudná procházka


Situace se ale pomalu dostávala pod kontrolu, voda opadala a postupně začínalo vše fungovat. Do té doby jsme venčili Chlupa jen před domem, ale on byl zvyklý na dlouhé procházky, takže jakmile to bylo jen trochu možné, vzal ho manžel na delší výšlap. Oba odcházeli šťastní, že to nejhorší už je za námi, Chlup radostně vrtěl ocáskem. Jindra na mě ještě zavolal, ať počítám s tím, že domů se vrátí nejdřív tak za hodinu.


Chtěl si udělat pořádný výšlap. Já zatím doma připravovala večeři. Když se po hodině manžel s Chlupem ještě nevraceli, nebylo mi to divné, pár minut sem, pár minut tam, to ještě nic neznamená. Ale když uplynuly dvě, pak tři a nakonec čtyři hodiny a venku už se stmívalo, začala jsem mít strach. Právě ve chvíli, kdy jsem se chtěla za nimi vydat, někdo zazvonil. Aha, říkala jsem si, asi si Jindra zapomněl doma klíče nebo je cestou ztratil a hledal je, proto to tak dlouho trvalo. Otevřela jsem – a za dveřmi stáli policisté. Srdce se mi sevřelo a podlomily se mi nohy.

Přišla jsem o oba


Psychicky jsem se zhroutila. Další hodiny a dny mám dodnes jako v nějakém rozmazaném filmu. Policisté mi přišli oznámit,. Že se můj manžel i pes utopili. Šli totiž k řece, kde jsme byli zvyklí dřív venčit. Nešťastnou náhodou Chlup sklouzl a spadl do ještě stále rozbouřené řeky, Jindra neváhal a okamžitě se pro něj vrhnul do vody. Podle svědka, jiného pejskaře, který byl ale dost daleko, se prý ještě asi dvakrát vynořil nad hladinu, ale pak se nad ním voda zavřela… Okamžitě volal záchranku a policii, ale voda už oba mé drahé odnesla kdovíkam. Tělo mého muže našli až druhý den, po pejskovi už nepátrali.


Dlouho jsem se z té tragédie nemohla vzpamatovat. Ale čas zahojí všechny rány, i když ne úplně. Postupně jsem se musela naučit s tím žít. Když jsem se dala jakž takž do pořádku, náš byt jsem vyměnila za jiný, daleko od řeky. Nového manžela si nehledám, Jindřich byl pro mě jediný. Ale nedávno jsem se konečně odhodlala a pořídila si štěně z útulku. Bude s ním ještě hodně práce, ale je to milý pejsek a už si mě zcela získal. Pomáhá mi to i po těch letech aspoň nemyslet na ty hrozné události. Jmenuje se Chloupek…


Alžběta (55), Plzeň

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden