Před velkým stěhováním jsme prožili opravdu děsivou noc!
Do té vily, ve které jsem strávila tolik hezkého času s manželem a rodinou, jsem se přistěhovala ještě před svatbou. Tehdy tam žil Erik, můj muž i jeho rodiče. Přenechali nám první patro. Na svět jsem postupně přivedla dceru Michalku a syna Lukáše. Tchán s tchyní se později přestěhovali do malého bytu, který zdědila Erikova matka po své sestře.
Museli jsme se zbavit věcí
Vila byla stará a bytelná a pocházela z první republiky. Pro mě, Erika a děti postačovala víc než bohatě. Měli jsme i pokoj pro hosty, kam jsme umístili všechny možné staré věci po Erikových předcích. Michalka a Lukáš vyrostli a věci se vyvinuly tak, že ani jeden z nich ve vile neměl v plánu bydlet. Dcera se přestěhovala za svým přítelem na Moravu, zatímco Lukáš si se svojí ženou postavil rodinný domek na venkově podle svých představ. Stáli jsme s Erikem před důležitým životním rozhodnutím: bylo jasné, že pro nás dva je vila příliš velká a my si budeme nejspíš hledat nový domov. Rozhodli jsme se, že vilu prodáme, část peněz dáme dětem a za zbytek si pořídíme si větší byt v centru města, kde v klidu prožijeme podzim života. Znamenalo to samozřejmě i to, že se budeme muset spousty věcí z vily rychle zbavit. Některé věci z pokoje pro hosty jsme prodali po starožitnictvích. Jednu z nich, starý popelník s obrazem jednoho německého města, se nám udat nepodařilo, a proto jsme ho chtěli společně s dalšími přebytečnými věcmi vyhodit.
Probudil nás hluk
Velké vyhazování věci bylo domluveno na jednu sobotu. Netušili jsme, jaký hrůzný zážitek nás čeká noc předtím. V pátek večer jsme si šli dřív lehnout, abychom se na náročný víkend pořádně vyspali. Probudila jsem se uprostřed noci. Erik už byl vzhůru a seděl na posteli. Oba jsme slyšeli nějaký nezvyklý hluk. Přicházel ze směru, kde se nacházel pokoj pro hosty. Manžel zašeptal, že máme ve vile asi zloděje. Vstal a byl rozhodnutý jít nezvané návštěvníky překvapit, i když jsem ho tiše přemlouvala, ať se sám o nic nepokouší a raději zavolá policii. Erik to ale chtěl vyřešit sám. Bála jsem se, ale šla jsem společně s ním. Z otevřených dveří pokoje pro hosty vycházela nějaká podivná záře. Pomyslela jsem si, že zloději jsou drzí a svítí si baterkou. V duchu jsem se modlila, aby nebyli ozbrojení a aby hned poté, co je překvapíme, utekli. Skutečnost ale byla daleko děsivější. Tím nepozvaným hostem totiž nebyl žádný člověk!
Následoval další šok!
Jakmile jsme stanuli před pokojem pro hosty, spatřili jsme něco příšerného. Nad podlahou se vznášel fialově zabarvený přízrak. Měl mužské tělo i tvář, ale nohy se mu ztrácely v mlze. Nestál na podlaze, vznášel se nad ní. V rukách držel onen starý popelník, který jsme chtěli vyhodit. Chytila jsem Erika za ruku a měla jsem co dělat, abych nekřičela. Viděla jsem, že manžel také jen stojí a fascinovaně hledí na tu nadpřirozenou bytost. Tajemný duch se pak podíval přísně na nás dva. Málem jsem omdlela. A když se pak začal duch pohybovat směrem k nám, dala jsem se na útěk. Od Erika, který zůstal na místě, vím, že přízrak se pak obrátil opačným směrem a zmizel. Té noci už jsme neusnuli, jen jsme se navzájem ujišťovali o tom, co jsme viděli. Ráno jsme zjistili, že starý popelník skutečně chybí. Zbývající dny, které jsme trávili ve vile, už jsem měla neklidné spaní. Další šok mi pak připravil Erik, když mi ukázal jednu starou fotografii. Byl na ní jeho pradědeček s rodinou. Poznali jsme v něm ten přízrak, který nás v onu páteční noc tak vyděsil. S manželem jsme přesvědčeni, že duchovi vadilo, jakým způsobem se chceme staré rodinné památky zbavit – a proto si pro ni přišel. Pokud se mě někdo dnes zeptá, jestli věřím na posmrtný život, odpovím mu, že ano, a že mrtví se na nás odněkud z jiného světa stále dívají!
Hana N. , (58), Tábor
