Můj kousek štěstí

Přebrala jsem naší Gábince ženicha

Vnučka si domů přivedla přítele o hodně let staršího. Byla zaslepená láskou. Udělala jsem všechno pro to, abych ji přivedla k rozumu. A přitom jsem se zamilovala.


Iveta se mi narodila v sedmnácti a ve stejném věku také ona porodila Gábinku. Věděla jsem, jak moc těžké to bylo, když nás její otec opustil, ale mladí si většinou nedají říct. A tak byla Iveta odsouzená si můj osud zopakovat. Ovšem s tím, že ten její ji opustil ještě dříve. Byla jsem tu ale já, babička, které bylo něco málo přes šestatřicet, byla jsem plná síly a ochoty dceři s malým dítětem pomáhat.

S velkou radostí jsem sledovala, jak si Gábinka dělá na život úplně jiný názor, než jsme měly my dvě. „Já děti mít nebudu,“ tvrdila zarputile celé dětství. Když odmaturovala na střední škole a vzali jí na vysokou, hodně se mi ulevilo. Když slavila dvacet, přišla s tím, že má přítele. O hodně staršího. Bylo mu o pět let méně, než mně! „Jmenuje se Jáchym a já jsem tak zamilovaná, jak jsem nikdy nebyla!“ Líčila nám nadšeně.

Osudové setkání

Zatímco dcera stále ještě lapala po dechu, já se vzpamatovala: „Nechceš ho pozvat na oběd?“ A tak se stalo. - „To je Jáchym,“ představila nám dcera vysokého, vysportovaného prošedivělého pána. V duchu jsem musela přiznat, že to je moc pěkný chlap. Odpoledne uběhlo rychle, Jáchym byl společenský a všichni jsme se dobře bavili. Od té doby k nám jezdil pravidelně. Říkal, že se u nás cítí jako doma!

Zjistila jsem, že ani s ním se život moc nemazlil. Maminka mu brzy zemřela a táta se znovu oženil. V patnácti musel na internát, po maturitě odešel do Prahy a večerně při zaměstnání studoval vysokou školu. Zvykla jsem si na to, že Jáchym k nám patří. Přistihla jsem se, že se bojím, aby se s vnučkou nerozešli. Zdálo se mi totiž, že se ti dva postupně odcizují.

Srdci neporučíš!

Jednoho dnes se objevil Jáchym u našich dveří sám. Vnučka byla v Praze a dcera odešla na noční. „Jé, co tu děláš s kytkou,“ rozesmála jsem se. „A kde máš Gábinu? Jestli jdeš požádat o její ruku, dcera je v práci.“ – „Já vím,“ řekl tiše, „přišel jsem za tebou!“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Myslím, že ti nerozumím,“ špitla jsem. – „Rozumíš, jen si to nechceš přiznat,“ objal mě a políbil. Nohy se mi rozklepaly a bála jsem se, že se mi podlomí. „Miluju tě, Jarko, a chci s tebou žít!

Gábinku mám rád, ale je moc mladá! Má celý život před sebou. Ten vztah nemá perspektivu!“ – „Nemůžu přece vlastní vnučce přebrat chlapa? To je přece šílené!“ Koktala jsem, a přitom jsem v hloubi duše cítila, že to je muž, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. – „Patříme k sobě. Vezmeš si mě?“

Udělala jsem dobře

S Jáchymem jsme se domluvili, že to Gábině co nejdřív řekne. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela na mě vnučka jako šílená, „Přebrat mi přítele! Ty, taková bába! Jsi hnusná!“ chrlila na mě vnučka a nakonec práskla dveřmi. Svatba byla jen malá, radost mi kazila skutečnost, že Gábina s námi nemluvila. Zato dceři se ulevilo.

Uběhl rok, přišly Vánoce, a největším dárkem pro mě bylo, že se otevřely dveře – a v nich stála Gábina s novým přítelem. Ten byl jen o deset let starší než ona. Po promoci se vzali a dnes mají spolu krásného chlapečka Matýska. O tom, jak jsem vnučce přebrala ženicha, dnes už jen všichni vtipkujeme.

Jaroslava (59), Příbram

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden